Zavařování bez cukru

Také máte rádi marmelády? 
A víte, že spousta z nich obsahuje velké množství – polovinu nebo i více cukru? 
Marmelády se vyrábějí z ovoce a to samo o sobě obsahuje fruktózu, tak proč sladit něco,
 co už obsahuje cukr v přirozené formě?

Co způsobuje bílý cukr

Navíc nám bílý cukr rozkolísává glykémii, vyčerpává zásoby vitamínů a minerálů, působí kyselinotvorně, zhoršuje psychiku, způsobuje cukrovku, kazí zuby a v neposlední řadě se ukládá ve formě tuků v našem těle. Je tedy vhodné ve stravě zbytečně nezvyšovat jeho množství, ale spíše se ho snažit omezit. Možná patříte k těm, co si ovocné marmelády připravují sami doma, pokud však používáte želírovací přípravky z obchodů, i ty obsahují velké množství cukru. Cukr se používá nejen k doslazení, ale i jako konzervační látka. Jsou však i jiné způsoby jak si připravit chutnou domácí zavařeninu a přitom nepoužít ani gram cukru.

Jak sladit a konzervovat bez cukru

Marmelády je možné dosladit svařenou hroznovou či jablečnou šťávou, stévií , sirupem z agáve, také tím, že k méně sladkému druhu ovoce přidáme sladší druh (hrušky, sladká jablka) nebo paradoxně solí. Díky soli se totiž z ovoce uvolní sladká šťáva a překvapí vás příjemná a sladká chuť. Je dobré použít mořskou sůl, protože má vyšší obsah minerálních látek než běžná kuchyňská. K zahuštění můžeme použít například Agar, což je směs želatin vyrobená z mořských řas. Výhodou je, že Agar je zdrojem vápníku a železa. Pomáhá nám vylučovat toxické látky z těla a neobsahuje žádné kalorie.

Než začneme

Aby vám zavařenina dlouho vydržela, je potřeba vybrat zralé nepoškozené plody ovoce, které důkladně omyjeme. Důležitá je také dobře vymytá a vypařená sklenice, dobře umyté víčko a správná doba zavařování, která se počítá od chvíle kdy je požadovaná teplota dosažena uvnitř sklenice. Pokud dodržíte tyto zásady, vydrží vám zavařenina zhruba 1 rok.

Základní postup

1)Omyjte a očistěte, případně vypeckujte nebo zbavte jádřinců vybrané druhy ovoce (meruňky, jahody, třešně, jablka, hrušky…).

2)Takto připravené ovoce nakrájejte na menší kousky, dejte do hrnce, jemně osolte, případně přidejte 2 -3 lžíce vody. Vařte na mírném plameni, ovoce samo pustí šťávu. Vařte do doby, než se většina vody odpaří a směs zhoustne (případně pokud nepoužijete k doslazení sůl či sladké ovoce, přidejte po zhoustnutí sirup z agáve, stévii,…). Podle potřeby zahustěte agarem.

3)Hotovou směs nalijte do předem připravených sterilních sklenic, zavíčkujte a vařte ve vodě na 80°C asi 20 minut.

Přesný postup a další zajímavé recepty a informace najdete v

článku makrobiotičky paní Dagmar Lužné.

Kde koupit marmeládu bez cukru

V obchodech a na internetu seženete např. ovocné džemy od značky

St. Dalfour nebo Biolády.

Jsou chutné, vyrobené z mnoha druhů ovoce a přislazené jen hroznovou

nebo jablečnou šťávou.

Hedvika Urbanová

Výživový poradce Wellnessia

ČERPÁNO ► http://www.wellnessia.cz

SIGNÁLY TĚLA

„Když se mne lidé ptají, kde najdou kvalitního psychosomatika, tak jim říkám: ‚Žádného nehledejte. Nejlepším psychosomatikem jste Vy sami. Když se objeví zdravotní problém, zastavte se a zamyslete, na jakou chybu Vás tělo nemocí upozorňuje.

A když se Vám to nepodaří, hledejte lékaře, který bude zvědavý. A bude ho zajímat nejen Vaše nemoc, ale i životní příčiny, které k ní vedly.‘ “ říká MUDr. Jan Hnízdil.

Co je nejúčinnějším lékem celostní medicíny?

Samouzdravovací schopnosti. Snahou komplexní medicíny je pomoci tyto schopnosti pacientovi najít a naučit ho, jak s nimi pracovat. Teprve tehdy, když vlastní síly pacienta na zvládnutí nemoci nestačí, přicházejí na řadu léky. Ty ale předepisuji pokud možno jen dočasně, aby pomohly pacientovi odrazit se ode dna k potřebné životní změně.

Jak vyslyšet varování našeho těla ještě dřív,
 než se projeví fyzicky?

Naše tělo je, na rozdíl od nás, velice moudré. Má řadu důmyslných obranných mechanizmů, kterými nás chrání před námi samými. Uvedu příklad. Do ordinace se loni přibelhala asi třicetiletá žena. Nikdy vážněji nestonala. Dva roky si neúspěšně léčila bolesti kolen. Začalo to únavou. To byl první varovný signál. Překonala ji silou vůle a prolomila první obrannou linii těla. Pak začala kolena bolet. Na to už vůle nestačila, tak šla za ortopedem. Na kolenou nic nenašel a předepsal jí analgetika. Padla další obranná linie. Žena už bolest tak necítila a mohla pokračovat v chování, které ji vyvolalo. Tělo se nevzdávalo, kolena začala otékat. K práškům na bolest dostala prášky na otok. Posledním zoufalým pokusem těla ženu zastavit byl výpotek. Prodělala dvanáct punkcí, kdy jí byla do kolen vstřikována směs léků proti bolesti a zánětu. Všechno marné. Úlevu jí nepřinesla ani artroskopie. Všechny revmatologické testy byly negativní, přesto jí předepsali sulfasalazin, lék proti revmatu. Ten odmítla a přijela se poradit. Záhadu jsme objasnili během půl hodiny. Pracovala jako ředitelka velké firmy a před dvěma lety se jí narodila dvojčata. To byla obrovská životní změna: věčně na nohou, nevyspalá, vystresovaná, na vše sama, rodiče v nedohlednu, manžel na cestách. Jak říká přísloví: naložila si toho víc, než unesla, a šla z toho do kolen. Tělo jí to dva roky říkalo a ona tomu ne a ne rozumět. Bohužel se o to nesnažili ani ošetřující lékaři.

Pokud opomeneme prevenci, může být čekání na „hlas těla“ nesmírně rizikové. Máme preventivní prohlídky absolvovat, nebo se spoléhat na „řeč těla“?

Psychosomatika klade hlavní důraz na prevenci – přirozený pohyb, zdravou stravu, psychickou pohodu, dobré vztahy. To ale neznamená úplně odmítat vyšetření. Osobně si hlídám pravidelné kontroly u zubaře. Pro ženy jsou důležité kontroly u gynekologa, včasný záchyt rakoviny prsu. K ostatním vyšetřením jsem zdrženlivý. Pokud člověk zdravotní potíže nemá, cítí se dobře, neměl by to s návštěvami lékařů přehánět. Tlak na stanovování diagnóz je obrovský. Jen málokdy u lékaře uslyšíte: „Člověče, máte všechny výsledky v pořádku, nic Vám není, běžte v klidu domů.“ Když už nic jiného, tak Vám najdou alespoň zvýšený cholesterol. A z úplně zdravého člověka je rázem pacient s diagnózou hypercholesterolémie. Nasadí Vám léky, objednají Vás na další kontrolu, léky začnou vyvolávat nevolnosti, nespavost, únavu, musíte k dalším lékařům pro další léky a už se vezete. Doslova platí, že zdravý člověk je jen špatně vyšetřený pacient.

Svému zdraví a duševní pohodě bychom více prospěli, kdybychom nemuseli splácet hypotéku, sedět dlouho v práci nebo kdybychom vyměnili bydlení v rušném městě za příjemnější alternativu. U většiny z nás je však změna životního stylu v těchto směrech nemožná. Co s tím?

Nechali jsme se chytit do konzumní pasti, nevíme, jak z ní, jsme z toho nemocní, spoléháme na to, že nám pomohou lékaři. Marně. Léky na úzkosti a deprese dočasně uleví, umožní člověku, aby ve stresujících společenských podmínkách ještě nějaký čas přežíval, než se úplně zhroutí. Místo okamžitého předepisování prášků se snažím pacientům vysvětlit, jakou informaci jim tělo nemocí sděluje. Není nic pravdivějšího než nemoc. Je to nastavené zrcadlo, které říká: takový jsi, takovým způsobem a v takových podmínkách žiješ. Nemoc není voláním po užívání léků, ale pokynem k tomu, aby se člověk zastavil a zamyslel. Analogicky současná společenská krize není voláním po dalších penězích, nýbrž upozorněním, že takto stresujícím, energeticky náročným a dravým způsobem už dál žít nemůžeme. Povinností lékaře je tyto souvislosti zkoumat a upozorňovat na ně. Uzdravit se ale musí každý sám změnou chování. Působením na nejbližší okolí přispívat k uzdravení celé společnosti.

Slibům politiků, že se o nás postarají, nevěřím. Žádný spasitel nepřijde.

O pomoc celostní medicíny žádají také rodiče dětí, které se počurávají, trpí různými bolestmi atd. Na zdraví dítěte se často odráží disharmonie v rodině. Jaké je však vysvětlení častého stonání dítěte v harmonické rodině, například kvůli vcelku běžné zvětšené nosní mandli?

Každé dítě čas od času onemocní. Problém je, když je nemocné dlouhodobě nebo opakovaně. V takovém případě je nutné zaměřit pozornost na rodinné vztahy nebo problémy ve škole, vztahy s kamarády. Dítě ale může onemocnět i v harmonické rodině. Třeba když je matka přecitlivělá nebo úzkostná, dětem věnuje nadměrnou péči a pozornost, vše si moc bere. Úzkost a napětí matky děti intenzivně vnímají, negativními emocemi se „nakazí“ a snadno onemocní. Nejčastěji nějakou infekcí, do té doby třeba skrytou ve zvětšené mandli. Nemoc dítěte ještě zvýší úzkost matky a ta se zase přenáší na dítě. Obranyschopnost – imunita – je úzce spojená s psychikou. Pokud je člověk v dobré náladě, uvolněný, má dobrou imunitu. Pokud je v napětí, neklidu, úzkosti, nebo dokonce depresi, je imunita oslabená. Důležité je, aby matka, případně oba rodiče pochopili svoji roli ve stonání dítěte. Místo pocitu viny je potřeba pracovat na řešení příčiny. Ta ale nemusí být jen ve vztazích v rodině. O kvalitě imunity rozhoduje také strava, pravidelný pohyb, čisté životní prostředí…

Jak pohlížíte na plastické operace?

Obdivuji výkony, které plastická chirurgie předvádí u pacientů po úrazech, popáleninách, onkologických operacích nebo s vrozenými vývojovými vadami. U zamindrákované ženy toužící po fyzické kráse bych ale v první řadě řešil její mindrák. Operace je krajním řešením. Snaha vylepšovat přírodu se může zle vymstít. Ženy, jimž praskly vadné prsní implantáty, by mohly vyprávět. Dalším paradoxem současné doby je stárnutí. Lidé touží dožít se co nejvyššího věku, přitom se ale bojí stárnout. Zoufale se snaží projevy stárnutí zakrýt: botoxem, plastickými operacemi, implantáty. Herečka Eva Vejmělková v jednom rozhovoru řekla, že by si vrásky nikdy vyhladit nedala. Každá vráska je vzpomínka, kus života. Jejím vyhlazením jako by si člověk nechal vymazat paměť.

Nejsou určité bolesti přece jen „normální“?

Podle kolegy Šavlíka je vědecká medicína jen složitým, zdlouhavým a nákladným potvrzováním pravdy lidových přísloví. Jedno takové říká, že člověk je zdravý, když ho pokaždé bolí někde jinde. Jakmile bolest trvá déle nebo se opakovaně objevuje na stejném místě, je potřeba ji řešit.

Lze psychosomatickým přístupem zabránit vzniku/rozvoji geneticky podmíněných chorob (cystické fibrózy, Huntingtonovy choroby, svalové dystrofie atd.) nebo jejich následky pomocí celostní medicíny alespoň mírnit?

Všechno to jsou těžké, geneticky podmíněné a život ohrožující nemoci. V prvním případě plic, ve druhém mozku, ve třetím svalstva. Jejich vzniku psychosomatika zabránit nemůže. Zásadní význam má specializovaná léčba. Komplexní přístup ale může pacientovi pomoci se s nemocí vyrovnat, ovlivnit související podmínky jeho života, poradit mu, jak se má v mezích možností udržovat v dobré fyzické kondici, jaký má mít stravovací režim, pomoci mu řešit vztahové problémy a zvládat stresující

situace, které nemoc provázejí.

Také se hodně doporučuje sportovat – běhat, jezdit na kole apod. Ale pokud si představíme např. Moravskoslezský kraj, kde je inverze 360 dní v roce, pak je nasnadě otázka, nakolik je takové běhání ještě prospěšné?

Pohyb je lék. Bez něj není ani zdraví ani život. Jde o to, aby pohyb člověka bavil, byl pestrý, pokud možno pravidelný, přiměřený a odehrával se v příjemném prostředí. To se o běhání v městském smogu rozhodně říci nedá. Spousta lidí bohužel jinou možnost nemá. A jsme zase u konzumní pasti. Chceme mít stále větší materiální komfort, více vyrábět, více spotřebovávat. Tím otravujeme životní prostředí. Přitom bychom chtěli pít křišťálově průzračnou vodu, dýchat čistý vzduch, být zdraví. Mít obojí současně ale nejde.

Mohu požádat svého praktického lékaře o vystavení 
na vyšetření psychosomatikem?

Náš zdravotnický systém kategorii psychosomatiky prakticky nezná. Pojišťovny ji ani nepodporují ani nehradí. Pan ministr Heger ji teprve loni v květnu zařadil mezi oficiální specializační obory. Pozval mne tehdy na ministerstvo a zajímal se, co vlastně psychosomatika je, jaký je její vztah k léčitelství, kdo by ji mohl vyučovat. Krátce poté byl odvolán. Jeho iniciativa ale úplně nezapadla. Koncem roku jsem z ministerstva dostal jmenovací dekret člena akreditační komise pro psychosomatiku. To je velký posun. K realizaci je ale pořád hodně daleko.

Doporučujete prevenci ve formě očkování?

Pokud by medicína neobjevila očkování proti tuberkulóze, záškrtu, neštovicím, obrně, černému kašli a dalším smrtícím chorobám, většina z nás by na tomto světě vůbec nebyla. Jako otec tří dětí bych na sebe nikdy nevzal tu zodpovědnost, že bych nenechal děti očkovat základním a ze zákona povinným očkováním. Ohrozil bych tím nejen vlastní děti, ale i všechny ostatní. Takové očkování má totiž smysl jedině tehdy, pokud je plošné. Mediálním kampaním vyzývajícím k očkování proti sezónním chřipkám nebo virózám, jako byla nemoc šílených krav, prasečí nebo ptačí chřipka, ale moc nevěřím. Je z nich příliš cítit tlak farmaceutických firem. O snížení důvěryhodnosti takového očkování se hodně zasloužili i představitelé zdravotnictví a politici. Nejvyšší hygienik ČR Vít, loni policií obviněný ze zneužití pravomoci úřední osoby, před třemi lety národ emotivně vyzýval k očkování proti prasečí chřipce. Pak se ukázalo, že sám se očkovat nenechal. Ministryně zdravotnictví Jurásková se to snažila napravit a nechala se očkovat za asistence televizních kamer. Prezident Klaus ostře vystoupil proti povinnému očkování vojáků. Několik set tisíc vakcín, které ministerstvo nakoupilo, nakonec přišlo vniveč. To je názorná ukázka, jak se to dělat nemá. Nikdo nemohl vědět, nakolik je hrozba prasečí chřipky reálná. Otázkou je, jak se lidé budou po takové zkušenosti chovat, pokud se nějaká opravdová hrozba objeví.

Uchování zdraví předpokládá málo stresu a negace. Zodpovědný přístup občana předpokládá jeho informovanost pro případ správného rozhodnutí u voleb. A informovanost v tomto směru bohužel nenahrává občanovu zdraví, protože přináší mnoho negace. Mohl byste prosím poradit našim čtenářům, jak být zdravým a současně zodpovědným občanem naší země?

Současný společenský systém, založený na individualizmu, dravosti, drancování životního prostředí a neustálém ekonomickém růstu, je těžce nemocný. Přitahuje arogantní, bezohledné, bezcitné a dravé jedince – psychopaty. Výsledkem je celá řada krizí: ekonomická, finanční, ekologická, sociální, s nimi spojená korupce, kriminalita, agresivita, alkoholizmus, toxikomanie. Všechny tyto krize mají společného jmenovatele: iluzi neomezeného růstu. Tvrdit, že na omezeném prostoru naší planety s jejími omezenými zdroji lze neustále více vyrábět a více spotřebovávat, může jen politik, ekonom nebo blázen. Krize je šancí na změnu. Je jen na nás, jestli se dál necháme manipulovat alkoholem a mocí opilými politiky, nebo zda vezmeme zodpovědnost do svých rukou a začneme stavět nový systém založený na spolupráci, ohleduplnosti, šetrnosti, ochraně přírodních zdrojů a pochopení života v souvislostech. Systém, v němž nadále neudržitelný růst nahradí pokojný nerůst, vnitřní sociální a kulturní rozvoj. Tak, jak se o to snaží komplexní medicína. Pacient (občan) může polykáním prášků (finančními injekcemi) potlačovat příznaky, léčit se až do úplného uléčení. Nebo může porozumět informační hodnotě nemoci (krize) a změnou chování vykročit na cestu k uzdravení. Rozhodnutí musí udělat každý sám.

Rozhovor pro Magazín C plus vedla Růžena Černíková (Cetelem ČR a.s.)

autor ►MUDr. Jan Hnízdil
ZDROJ ► http://blog.aktualne.cz/blogy/jan-hnizdil.php

Úvaha o lidském studu

Existují různé názorové skupiny a sdružení, které považují větší, nebo menší míru tělesného obnažování za jedno nejlegitimnějších lidských práv. Mezi nejextrémnější projevy těchto trendů patří nudismus a mezi umírněnější současná, a to zejména ženská móda.

Tyto názorové skupiny mají samozřejmě mnoho pádných argumentů prokazující proč je to správné, legitimní a žádoucí. Vzpomeňme třeba například ten, že člověk pochází ze zvířete a u zvířat je nahota něčím absolutně přirozeným a normálním. Něčím tak přirozeným a normálním, že by to mělo být zcela normálním a žádnou výjimečnou pozornost nevzbuzujícím i u člověka, který je v podstatě pouze dalším pokračujícím článkem dlouhodobého evolučního vývoje.

Pokusme se nyní zareagovat na tento názor a poukázat na obrovský rozdíl mezi nahotou zvířat a nahotou lidí, kterou spolu nelze vůbec srovnávat. Už z povahy věci samé, čili z nepřeklenutelné druhové rozdílnosti mezi zvířetem a člověkem totiž vyplývá absolutní nelogičnost ospravedlňování nahoty člověka, nahotou zvířete.

Každý přece ví, že člověk stojí ve vývoji výše. To znamená, že jeho vnitřní podstata je úplně jiná, než vnitřní podstata zvířete. V evolučním vývoji obdržel člověk ze zvířecího světa pouze tělo, zatímco jeho nejvnitřnější jádro - čili to, co nás od zvířat odlišuje, je úplně jiné. Je jím duch! Duch člověka, jehož úkolem je produchovňovat, zušlechťovat a povznášet vše kolem nás, to znamená i z evolučního vývoje vzešlé, hmotné zvířecí tělo a přetvořit ho do výsostně lidské podoby.

Neboť první lidé se svým tělesným vzhledem podobaly více opici než na člověku, ale duch, sídlící v jejich nitru postupným vývojem zušlechťoval jejich polozvířecí tělo a dával mu lidskou formu.

Nahota, spojená s bytostnou podstatou zvířete byla přirozenou a vlastní ranním stádiím lidstva na zemi. Ale čím víc duch zušlechťoval tělo i vše kolem sebe, tím více byla lidmi pociťována nutnost zahalování se, která nepramenila pouze z potřeby chránit se před chladem, ale ze stále intenzivněji se probouzející vlastnosti ducha - studu. Čím byl totiž lidský duch vyvinutější, tím intenzivněji v něm rostl pocit studu. Obecně se totiž neví, že právě stud je jistým měřítkem výšky duchovní úrovně člověka: čím intenzivněji je jím vnímán, tím vyšší je duchovní úroveň daného jedince.

Podívejme se z tohoto úhlu pohledu na dění kolem nás. I v současnosti se na zemi nachází mnoho komunit a skupin, u kterých je nahota naprosto přirozená. Avšak téměř vždy jde o komunity, stojící na nižších stupních vývoje, žijící v odlehlých pralesních oblastech nebo jiných odlehlých částech světa, daleko od civilizace. Tito lidé jsou prostí, přirození a spontánní, žijící v symbióze s přírodou, což by v podstatě nebylo špatné, pokud by se nejednalo o ustrnutí na jednom z nezbytných vývojových stupňů lidstva.

A teď, v protipólu se podívejme na život lidí v 19. století, konkrétně na ženskou módu například v Anglii, nebo i v jiných částech Evropy, vyznačující se nošením dlouhých sukní, dlouhých rukávů a pod krkem upnutých límců.

Na těchto dvou příkladech vidíme, jak se výše vzrůstající duchovní úrovně automaticky promítá do zvýšené potřeby kultivovaného zahalování těla.

Během celé historie samozřejmě existovaly i různé menšinové trendy, snažící se eliminovat pocit studu v člověku, ovšem takzvané "moderní" 20. století učinilo v této oblasti přímo revoluci. Revoluci v negativním slova smyslu, jejímž prostřednictvím jsme začali sestupovat dolů namísto toho, abychom kráčeli vzhůru. Onen duchovní úpadek se projevil odsuzováním přirozeného studu, který začal být považován za zaostalost a nemodernost.

Zdravé cítění studu není však stíráno jen na hmotné úrovni vzrůstající nestydatostí a zvráceností v odhalování fyzického těla. Stud je v lidech programově eliminován žel i v oblasti duševní a to prostřednictvím duševního odhalování se.

Vezměme si například takové zdánlivě neškodné, mobilní telefonování. Člověk někdy až žasne, o jakých důvěrných a intimních věcech jsou lidé schopni mluvit na veřejnosti, což svědčí o tom, že opravdu ztrácejí stud.

Rovněž lze zmínit, u nás ještě ne v takové velké míře jako na západě, rozšířenou módu různých psychologů a psychoterapeutů, která je založena na absolutním duševním odhalování se před jiným člověkem, čímž se v lidech cíleně ničí jedna z nejušlechtilejších složek jejich osobnosti - zdravý, přirozený stud, spočívající v bytostném právu každé lidské individuality na zachování nedotknutelnosti osobní duševní intimity.

A tak, pod pojmem "modernost" se jak zevně - ve fyzické oblasti, tak i uvnitř - v duševní oblasti, usilovně bortí všechny mantinely zdravého studu a s těmito snahami kráčí ruku v ruce celkový duchovní úpadek lidstva. Neboť, jak již bylo řečeno, míra zdravého studu je mírou skutečné duchovní úrovně jednotlivce i mírou duchovní úrovně celé civilizace. Zákonitě totiž platí, že vzestup v pociťování studu je zároveň vzestupem společnosti, avšak úpadek studu je nezbytně úpadkem společnosti. A tento úpadek, jehož jednou z příčin je i ztráta studu právě prožíváme.

► M. Šupa

► ZDROJ