VYPLÁCÍ SE DOBRO ?

V této pradávné otázce, která od nepaměti byla doménou etiky, figuruje slovo vyplatit, které má kořen v ryze ekonomickém slově platit. Nelze tedy zapřít, že je tato otázka stejně tak doménou ekonomie jako etiky: ► vyplácí se dobro? 

Tedy přeloženo do moderního jazyka: je dobro dobrou investicí?

To je dost složitá otázka. Odpovíme-li ano, dobro se vyplácí, dobro přestává být dobrem samo o sobě a z etiky se stává ekonomická úvaha. Etický člověk se stává jakýmsi „duchovním podnikatelem“, který doufá v návratnost svých činů a dobro koná pouze proto, že věří, že se mu to vyplácí. Také se tím snižuje váha dobra, protože dobro by tím pádem nebylo dost atraktivní samo o sobě a potřebovalo by tak k sobě bonus navíc ve formě odměny. Lidé, kteří žijí svůj život podle pravidel, jež jsou jim protivná, jenom kvůli tomu, že očekávají odměnu v nebi − nebo se chtějí vyhnout trestu v pekle −, také nekonají dobro pro dobro samotné, ale „investují“ oběť potěšení ve prospěch užitku posmrtného. Kdyby chtěl člověk být protivný, mohl by dokonce rozvést úvahu, že člověk, který věří, že se dobro vyplácí, a činí jej právě jen kvůli oné výplatě, je vlastně takový dlouhodobý hédonista, prospěchář. Člověk, který činí zlo, není ani tak špatný, jako je hloupý − sám si zlem totiž škodí, pokud věří, že se dobro vyplácí, a tím pádem, že se zlo nevyplácí. V takovém vidění světa je etika redukovaná na ekonomii a kalkul. Pomáhám-li babičce s nákupy kvůli tomu, že věřím − neboli počítám, kalkuluji −, že se mi to nějak vrátí, nejedná se o skutek etický, ale o investici. Jistě, oné babičce to může být jedno, jaké mám interní motivy, hlavně že jí někdo pomůže s těžkou taškou. Jedno jí to ovšem být přestane v momentě, kdy se odměna nedostaví − pak se totiž s nákupy bude muset vláčet sama. Pokud za „laskavost“ rovnou raději nezaplatí. Pokud to dotyčný dělá pro dobrý pocit z dobře odvedené práce, je mu odměnou ten pocit. Zde se ještě na chvíli zastavme. Pokud člověk věří, že „se“ dobro vyplácí, musí se pozastavit nad tím „se“. 

Totiž co vyplácí? 

Dotyčný jaksi věří, že je realita nějakým způsobem (s)tvořena tak, že někde „na pozadí“ existuje jakýsi neviditelný odměňovací systém, který člověku vrací jeho činy. Tento princip musí být neosobní, aby byl spravedlivý, a zároveň osobní, aby člověka znal. Musí mít paměť, aby si činy pamatoval, musí být inteligentní a umět ovlivňovat realitu, aby mohl odměňovat a trestat, a musí vidět do srdce člověka, aby věděl jeho pohnutky a to, s jakým úmyslem to dotyčný dělal. V Bibli se tomuto tématu, zda se vyplácí dobro, nejhlouběji věnuje starozákonní kniha Job. Satan se ptá Hospodina, zda vede Job bohulibý život „pro nic“. Pokud za jednoho obětovaného býčka je mu odměnou dáno deset, pak je obětování tou nejlepší myslitelnou investicí a Job by musel být pošetile hloupý, aby takto neinvestoval. Vezmi mu ona požehnání, onu odměnu, říká Satan, ba naopak potrestej jej a vezmi mu vše, co má, a Job bohulibě jednat přestane. Satan vlastně říká − testujme, zda je Job bohabojný, nebo je to jen dobrý ekonom, který využívá investiční příležitost. Vezmi odměnu dobra a uvidíme, zda tento zástupce lidí, na kterého jsi vsadil, vůbec bude schopen dobra. Jinými slovy to tvé dobro, Hospodine, není tak dobré, když jej musíš odměňovat výplatou, aby se vy-platilo. Byť se jedná snad o nejsložitější knihu v Bibli, poselství Joba je celkem jasné: I kdybys mě nechal zabít a vše mi vzal, neuhnu z cesty. Job koná dobro pro dobro samé, i kdyby z toho nic neměl, i kdyby pro něj trpěl. Podobně uvažuje Kant, pokud je dobro konáno s kalkulem odměny, nejedná se o dobro, odměna u Kanta anuluje morální hodnotu dobra, které bylo vykonáno. To je celkem přísné. Každopádně dobro z vlastní podstaty nemůže být založeno na tom, že se vyplácí. Občas se nevyplácí. Občas ano. Pokud je člověk za dobro nějak odměněn, pak fajn, ale vstupovat do činu s kalkulem morální investice je ošemetné. 

Vyplácí se dobro? 

Na to není pravidlo. 

A proč jej činit?

 Přesně tak, jak zní odpověď na Satanovu sázku, kterou díky Jobovi prohrál: 

„Pro nic.“ Pro dobro. Nikoliv pro něco.

----- TOMÁŠ SEDLÁČEK  -----
►psáno pro HN --  http://blog.aktualne.cz/blogy/tomas-sedlacek.php?itemid=25723

©2015 Připravila: ALENA pro ►http://alejka-sdcekaleidoskopu.blogspot.cz

LÁSKA K SOBĚ SAMÉMU ZMĚNÍ VAŠI KARMU

Budeme-li se mít doopravdy rádi, můžeme si napravit karmu.

Karma naprosto není principem trestu za špatný skutek.

 Karma je realizací energetického náboje, náboje životní síly.

Když máme sami sebe rádi, vzniká uvnitř našeho těla energetický náboj vyzařující do našeho životního prostoru. Tato životní síla formuje situace, v nichž se vnitřní energetický náboj lásky k sobě samým realizuje prostřednictvím lidí a událostí, k prospěchu nás samých i našeho okolí.

Když sami sebe rádi nemáme, vzniká uvnitř opět energetický náboj vyzařující do okolí. Realizuje však cíle opačné – vytváří pro nás situace, v nichž se uplatňuje naše neláska k sobě, rovněž prostřednictvím lidí a událostí. A zcela rozhodně se nedá mluvit o jakémkoli prospěchu pro kohokoli.

Každý z nás by chtěl ve svém životě něco napravit, něco zdokonalit, vytvořit. Toto „něco“ může pocházet z jakékoli oblasti našeho života, může se to týkat lásky, vztahů, rodiny, práce, finanční situace… Naše přání jsou uskutečnitelná, dají se vyplnit.

Problém může spočívat v tom, že přání je sice dobré, avšak energetický náboj, který vysíláme k jeho realizaci, je zaměřen na cíle úplně opačné . Karma nenásleduje naše fantazie, drží se naší energie. Výsledkem může být, že se za někým vydáme s těmi nejlepšími úmysly a dostaneme od něho pár přes ústa. Chtěli jsme to nejlepší – a dopadlo to jako vždycky…

Načež si lámeme hlavu, co jsme udělali špatně, proč se nejlepší úmysly změnily 

v samé problémy a co to máme za karmu.

Přitom odpověď je jednoduchá: jaký je náboj, taková je karma.

Toužíme například v osobním životě po lásce a štěstí. To je krásné a zcela splnitelné přání. Když ho však prohlédneme ze všech stran a půjdeme do hloubky, zjistíme, že sami sebe rádi nemáme. Partnera hledáme, aby svojí láskou kompenzoval naši nelásku.

Na energoinformační úrovni vzniká situace, kdy sen o lásce a štěstí v osobním životě nabíjíme neláskou k sobě samému. 

Jaký je výsledek ? 

Realizace náboje, tedy realizace nelásky k sobě samému, se nám dostává v nové podobě – v podobě nelásky člověka, o kterého jsme stáli. Karma udělala své – spojila příčinu s následkem.

Další příklad: rádi bychom měli dobrou práci s dobrým platem.

 Co to je „dobrá práce“? 

To je práce, která nás zajímá a kde si nás váží. 

A „dobrý plat“? 

To jsou peníze, kterých je dost na to, abychom si mohli udělat radost užitečnými 

a příjemnými věcmi, jimiž sami sobě projevujeme lásku a péči.

Takže dobrá práce nám dává možnost pocítit svou hodnotu a dobrý plat nám 

umožňuje projevit sami sobě lásku a péči.

Jenomže pokud se nemáme rádi, nedokážeme přání dobré práce nabít odpovídající energií. Máme náboj, je to náboj naší nelásky k sobě samému. Ten nám s realizací cíle „pocítění vlastní hodnoty“ nepomůže.

Problém se prohlubuje také tím, že i přání dobrého platu je nabíjeno neadekvátní energií. Nemáme se rádi, proto od sebe dobrý plat podvědomě odsunujeme. Vždyť když se nemilujeme, necítíme k sobě ani lásku ani péči a nevíme, jak s tím dobrým platem naložit.

Co tedy získáme jako výsledek ? 

Práci, která nám nesedí a plat, o kterém je hanba mluvit. 

Karma udělala své – spojila příčinu s následkem.

Karma připomíná fyzikální zákony: máme kladívko, můžeme jím udeřit na hřebík, ale také se můžeme praštit do prstu. Přitom v obou případech půjde o jedno a totéž kladívko a o stejné vynaložení sil. Rozhodujícím prvkem je vektor síly – jakým směrem je kladívko zaměřeno.

V našem případě nasměrování kladívka znamená buď lásku k sobě samému, nebo nelásku.

Vše, čemu se musíme naučit, je ovládat svůj silový vektor. 

Tedy vnitřně k sobě pociťovat stálou lásku.

Právě stálost lásky je problémem…

Nejčastěji se kladívkem uhodíme do prstu, v určitých chvílích se nám 

však přece jen podaří uhodit na hřebík.

Jaké jsou to chvíle? A co je řídí?

Zpravidla jsou to vnější podmínky.

Je-li v našem životním prostoru všechno v pořádku, cítíme se uvolněně a nikdo na nás nedotírá, přecházíme podvědomě do stádia lásky k sobě samému a harmonie se světem, který nás obklopuje. Harmonie vnější formuje harmonii vnitřní. 

vnitřní harmonie v nás odhaluje lásku k sobě samému, o níž jsme neměli ani potuchy.

Život je však pohyb. Během půlroku se vnější okolnosti změní. 

Vnější harmonie se vytrácí, naši vnitřní lásku k sobě samým si při tom bere s sebou. 

A my se znovu svým kladívkem – karmou praštíme do prstu…

To vypadá, jako když celý náš život plně závisí na rozmarných vnějších okolnostech. Jako bychom neměli stálé bydliště. Jako bychom žili na ulici: hned ve slunečním žáru, hned mokří deštěm nebo zasypáni sněhem.

Ve skutečnosti však právě sebeláska je naším vnitřním bydlištěm, v němž je vždycky teplo a útulně. Máme-li svůj vnitřní dům lásky k sobě samému, nezávisíme víc na vnějších okolnostech. Sami si vybíráme, kdy vyjdeme z domu, abychom se setkali s vnějším světem. A jsou-li vnější okolnosti nepříznivé, zůstáváme doma, přebýváme v lásce k sobě samému a dál směrujeme kladívko na hřebík, ne na svůj prst.

Láska k sobě samému nám dává svobodnou volbu – volbu vlastní karmy. 

Zákony karmy, stejně jako zákony fyzikální, jsou slepé. 

Prostě existují a platí. Oči k vidění máme sami.

Když se na sebe díváme očima lásky, vidíme, kam směřujeme svou karmu, 

vidíme příčiny a následky a řídíme svůj život jako celek.

Karmu je možné řídit. Karmu je třeba řídit.

Karma nevznikla proto, aby nás trestala, ale proto, abychom sami vytvářeli příčiny a následky. Karma není něco mimo nás, žije uvnitř nás. Její kořeny jsou zapleteny do naší sebelásky.

Jestliže svou vnitřní lásku k sobě učiníme pevnou a stabilní, bude taková 
také naše karma, budeme ji moci řídit. láskou k sobě samým.

Potom se naše sny mohou plnit. 
Štěstí v osobním životě, harmonické vztahy s dětmi i rodiči, přátelství, spolupráce, 
zajištěnost, naplnění, to vše se může realizovat nabito nábojem naší lásky k sobě samým.

To se týká i setrvačnosti karmy, která nás stále bije kladívkem do prstu … naprosto není třeba čekat, až se náboj vybije, až karma dojde. Vůbec není pravda, že svou karmu člověk nemůže opustit.

Kdykoli můžeme změnit náboj, upravit karmu. Jestliže se nám zdá, že v osobním životě nikdy nebudeme šťastni a že nikdy neseženeme dobrou práci se slušným platem, pak se nám to opravdu jenom zdá.

Kdykoli můžeme změnit běh událostí, změnit svůj vlastní osud. 

Protože kdykoli se můžeme začít mít rádi.

To je velmi důležitý okamžik.

Abychom se začali mít rádi, nepotřebujeme čekat na vhodné okolnosti. 

Ty nikdy nenastanou. Musíme si je sami vnitřně utvořit.

ČERPÁNO ► www.PRO NALADU

©2015 Připravila: ALENA pro ► http://alejka-sdcekaleidoskopu.blogspot.cz

STÁŘÍ ZAČÍNÁ POZDĚJI

Čím se život po padesátce liší od veškerého předchozího života?

Obecně se má za to, že hlavním důsledkem prodlužování lidského života je fakt, že staří lidé déle žijí. Jenomže tak to není.

Tím hlavním důsledkem, doslova obrovským a před našima očima proměňujícím celé lidstvo, není to, že stáří déle trvá, ale fakt, že mnohem později začíná.

Pro ty, kterým je dnes čtyřicet, padesát, pětapadesát let, začne stáří někdy v pětasedmdesáti, osmdesáti letech. Tedy o pětadvacet let později, než pro generaci našich rodičů.

Ještě docela nedávno byla v lidském životě tři hlavní období: mládí, zralost a stáří. Nyní „zralost“ nastupuje kolem padesátky a znamená počátek absolutně nové, dříve neexistující etapy lidského života.

Co o ní víme?

1. Trvá téměř třicet let – od padesáti zhruba do pětasedmdesáti.

2. Na rozdíl od dřívějších představ se fyzické a intelektuální možnosti člověka v tomto období při správném přístupu nesnižují a jsou minimálně stejné, v některých případech dokonce lepší, než v mládí.

3. Je to potenciálně nejlepší, nejhodnotnější období lidského života, neboť sjednocuje zdraví, sílu a životní zkušenosti. Podle všech statistických údajů posledních let nejšťastnější období života, jeho vrchol, přichází dnes přibližně v pětašedesáti letech.

4. Ti, komu je dnes 55-65 let, prožívají takové období jako vůbec první v lidské historii. Dřív zkrátka neexistovalo, protože lidé stárli mnohem dříve.

5. V nejbližších několika desetiletích se lidé ve věku 50 – 75 let stanou nejmohutnější věkovou skupinou na Zemi.

Čím se život po padesátce liší od veškerého předchozího života? 

Přece tím, že životu po padesátce nás nikdy nikdo neučil!

Kojence připravují na dětství, dítě na dospívání, dospívající na mládí a v mládí trávíme desítky hodin přípravou na nadcházející zkoušky zralosti. Teprve hranici padesáti let překonáváme bez sebemenší představy o tom, jak, čím a kvůli čemu žít dál.

Na tom není nic divného. Kde bychom měli takové znalosti vzít, když ještě pro generaci našich rodičů padesátkou jaksi oficiálně začínalo stáří a o dalším životě se spíš nepřemýšlelo.

Málokdy si uvědomíme, že životní program, který bez odchylky svou životní poutí následujeme, byl založen předcházejícími generacemi. Právě předcházející pokolení vytvořila všechny knihy, filmy a vzdělávací systémy, které v dětství a mládí formovaly naše vědomí.

Předcházející pokolení však neměla žádné představy o životě po padesátce. Z prostého důvodu: v jejich zkušenosti po padesátce v zásadě už o žádný život nešlo. Proto také není součástí životního programu, který jsme zdědili.

Podle veškeré sebrané statistiky těm, kterým je dnes nějakých 50-55, nezačne stáří dřív, než v osmdesáti letech. To je samozřejmě moc a moc příjemné. Prostě nám bylo darováno až pětadvacet (!) let aktivního, plného života. Problém se skrývá v tom, že zacházet s tímto dárkem nás nikdo nenaučil. Takže po padesátce někdy riskujeme ztrátu dobrých 25-30 let, když ji akceptujeme jako hranici stáří. Ztracená léta by pro nás přitom bez přehánění mohla být ta nejkrásnější v životě.

Po padesátce nastupuje v životě pozoruhodné období, kdy máme čas, máme zdraví i sílu, nemáme už sociální závazky, zato máme životní zkušenosti a do počátku stáří nám zbývá ještě čtvrt století!

Neutrácejte tento čas zbytečně. Později byste toho litovali.

Když je vám přes padesát, je pro vás dnes možné doslova všechno: nové zájmy, nová zábava, radosti a dojmy, nová kariéra, nová láska, nové cesty. Přitom kvalita těchto nových zážitků v mnohém daleko překračuje všechno, co vám bylo dostupné za zeleného, nezkušeného a povinnostmi svázaného mládí.

► V.Jakovlev

ČERPÁNO ► www. PRO NÁLADU

©2015 Připravila: ALENA pro ►http://alejka-sdcekaleidoskopu.blogspot.cz