ALEJKA

ALEJKA

PŘEKLAD PSANÉHO SLOVA Z OBRÁZKU V ANGLICKÉM JAZYCE

TRANSLATION OF THE TEXT FROM IMAGE:::::::::::::::
WELCOME WITH LOVE IN MY BLOG, WHICH LET IT BE FOR ALL OF YOU LOOKING FOR A GUIDE INSPIRATION
IN THE COMMON PERCEPTION, HARMONY AND SHARING FEELINGS, EMOTIONS...


Zobrazují se příspěvky se štítkemmysl ducha. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemmysl ducha. Zobrazit všechny příspěvky

pondělí 9. února 2015

JAKÉ JE TO ŽÍT PROBUZENÝ ŽIVOT?


Zatímco se svět a každý kolem tebe snaží vyřešit své problémy, ty se problémy nezabýváš. 
Zatímco se všichni kolem tebe snaží na něco přijít, snaží se něčeho dosáhnout, dostat se někam, snaží se být hodni něčeho, ty se o to nesnažíš. 

Zatímco si všichni myslí, že uvědomění sebe sama je ohromná, vznešená, svatozáří zahalená věc, ty si to nemyslíš. Zatímco všichni utíkají ze své současné situace, ty nikam neutíkáš. Zatímco má každý nějaký problém s někým druhým, většinou se všemi, počínaje sami se sebou, ty jej nemáš. Zatímco každý si je jist tím, že štěstí přijde, když něco bude jinak než je to teď, ty to tak nevnímáš. Zatímco každý se snaží dosáhnout onoho dokonalého stavu a držet se ho, ty se ničeho držet nesnažíš.

Když všichni kolem tebe mají hromadu názorů a přesvědčení o všem možném, ty je nemáš. Každý je na cestě někam, ty ses nedostal nikam. Každý se snaží vystoupat na horu; ty prodáváš pohorky a cepíny na úpatí v naději, že když dosáhnou vrcholu a vrátí se zpět, tak snad budou příliš unaveni na to, aby to zkoušeli znovu. Zatímco každý hledá pravdu a onen tajemný klíč k probuzení v další knize, u dalšího učitele a gurua, ty toto nehledáš. Nemáš klíč, protože neexistuje zámek, do 
kterého bys ho vložil.

Když žiješ probuzeně to, co jsi a víš, že jsi tím, čím jsi vždy byl, tak jsi vlastně velmi jednoduchý. 
V podstatě jen tak sedíš a divíš se, kvůli čemu je všude takový povyk.

Když lidé kolem tebe posedávají a říkají, “Doufám, že se mi to také stane,“ tak si vzpomeneš, že jsi to také tak dělal. Vzpomeneš si, že jsi na to nenašel žádné řešení. Vzpomeneš si, že jen myšlenka samotná, že je vůbec nějaký problém, toto vše vytvořila.

Když jsi to, co jsi, když žiješ probuzeně, není nikdo komu odpustit, protože v tobě není ani špetka záště, ať se děje cokoli.

Pravda tvého bytí netouží po štěstí; vlastně je jí to úplně jedno. Netouží po lásce, ne protože jsi plný lásky, ale jen protože je jí to prostě jedno. Je velmi jednoduchá. Nestojí o to být poznána, držena v úctě, či pochopena. Když žiješ, co jsi probuzeně, již pro tebe neexistuje žádný ideál. Vystoupil si z celého cyklu utrpení, stávání se; nemáš zájem.

Shledáš, že jsi ve zvláštním světě. Shledáš se tam… kde jsi. Ne kde jsem já, ale kde jsi ty. Kde skutečně jsi. Kde skutečně jsme. Je to zvláštní místo (obzvláště na počátku), být zde a necítit se ničím hnaný– potěšením či trápením, pomáháním či ubližováním, milováním či nenávistí. Jediná věc, která tebou pohne (a nemám teď v úmysl být příliš poetický) je ta stejná síla, která hýbe listem na stromě. Jednoduše jen proto, že tudy vane vítr. Takže vždy víš, co dělat:
Vítr vane tudy, a tudy tedy půjdu.
Už se na nic neptáš. Nesnažíš se přijít na to, proč vítr vane zrovna tudy, protože víš, že to prostě nevíš. A víš, že nemůžeš vědět proč. Ještě nikdy a nikde neexistoval list, který by věděl, proč vítr vane tudy, právě teď. Tento vítr mění směr tvého života, moment za momentem, jednoduše, protože takovéto jsou cesty života. A když žiješ ve svém procitnutém Já, tak nemáš žádný problém se směrem, kterým se život ubírá, protože život jsi ty.

A víš, že tento vítr tam vždycky byl, od samého počátku, a že tu nebyl jen pro výjimečné lidi.
Pokud sis ho někdy v životě nevšimnul, tak víš, že to je proto, že jsi nenaslouchal. Nebo proto, že sis myslel, že na něco musíš přijít předtím, než budeš schopný slyšet. Nebo sis myslel, že je třeba dojít k nějakému závěru předtím, než můžeš poslouchat hluboce, bez záměrů, bez naděje pro lepší budoucnost.

Mnoho z vás ví, o čem mluvím.

Pravda nikdy nevysvětluje, proč se v danou chvíli ubírá oním směrem. A i když se zeptáš, tak ti neposkytne žádnou informaci. Bylo by to stejné, jako kdyby se list ptal větru:

“Proč zrovna teď foukáš tudy?“
Taková otázka nedává větru žádný smysl.

Již se nedohaduješ o tom, kudy by se pravda měla ubírat. Již neargumentuješ. Již se na to nesnažíš přijít. Panna Maria na to nepřišla. Budha na to nepřišel. Ramana Maháriši na to nepřišel. Nikdo z nich na to nepřišel. Oni se tím prostě stali. Jednoduché. Obyčejné – tak jako je list obyčejný.

Když žiješ ve svém procitnutém bytí, probuzeným životem,  moc na kterékoli úrovni
pro tebe není důležitá.

Není zajímavá. Moc a touha mít vládu nad druhou lidskou bytostí není zajímavá. Intelektuální moc není zajímavá. Moc sebeovládání není zajímavá. Moc, kterou ti lidé chtějí dát, není pro tebe zajímavá – ne proto, že by neměla být; prostě není.

 Co bys s ní chtěl dělat?
Víš, že není nic, co bys s ní chtěl dělat.

Uvědomíš si, v pravdě svého bytí, že jsi úplnost sama, ale nemáš vůbec jakýkoli zájem dělat něco
s tímto uvědoměním, nemáš zájem toto uvědomění nějak využívat.

Nakonec si uvědomíš, že skutečně nechceš nikoho měnit, ne proto, že bys neměl
 chtít nikoho měnit, prostě nechceš.

Možná nestojíš o to, být nablízku každému, ale když tu jsou, tak je nechceš měnit.

Nic z toho není ideálem – to je konec všech ideálů. Nic z toho není svatost; to je konec svatosti. Je to počátek celosti. Nic z toho je k dosažení, protože je to nedosažitelné. Je to jednoduše to, co je v pravdě tvého bytí. Je to prostě to, co je. Nemůžeš dosáhnout toho, co přirozeně je. A nikdo na světě ti nemůže říct kdy a proč, nebo do jaké míry necháš jít nepravdu; necháš to být v tu chvíli, kdy to necháš být, když už nic jiného nefunguje.

Když žiješ probuzený život, v probuzeném bytí, které jsi, tak jsi sám, a konečně se cítíš dobře sám.
Jsi sám, ale vůbec ne osamělý, protože ten jediný, který tě měl potkat tam, kde jsi – ten jediný, který tě vůbec mohl potkat tam, kde jsi na sto procent – jsi ty. Nikdo jiný by tě nikdy nemohl plně potkat tam, kde jsi – možná na devadesát procent, možná devadesát pět. Nikdo se s tebou nemůže plně setkat, jen ty. A když se nakonec potkáš, tak nepotřebuješ, aby to někdo udělal za tebe. Pak jsi sám, víc sám, než jsi kdy vůbec mohl být schopen si představit. A kupodivu – vskutku neočekávaně – jsi víc propojen, intimnější, splynutý se vším. Víc. A nikdy by sis ani nepomyslel, že ty dvě věci by vůbec kdy mohly být spolu: naprostá samota a naprostá jednota. Nikdy bys nehádal, že to takto skončí.
Ale je to tak, vždy to tak bylo.

A nakonec, když žiješ probuzený život, tím, co skutečně jsi, tak už si nikdy nevytvoříš představu toho jaké to je. Dokonce, i když se to děje, tak si nevytvoříš představu, protože budeš vědět, že jsou to všechno jen pouhé představy, prach. Víš, že jaké to je dnes, není stejné, jaké to bylo včera.





neděle 2. března 2014

Jsem malíř, jsem mistr svého snu



Všichni jsme umělci – všichni máme moc změnit svůj sen

Přišla jsem sem na tento svět jako umělec – všichni přicházíme na tento svět jako umělci. Nerodíme se s paletou barev ani se štětcem v ruce, nemůžeme tvrdit, že všichni dokážeme namalovat překrásné obrazy, jako to dokáží opravdoví mistři. Avšak i tak jsme pořád mistři, umělci – všichni bez rozdílu.
Jsme mistři a umělci svého vlastního života. Utváříme svůj vlastní život stejně tak jako to dělá malíř se svým obrazem. Pravda je taková, že jsme toto umění zapomněli, že jsme zapomněli moc, kterou bez rozdílu my všichni máme. Zapomněli jsme být mistry a umělci našeho života. Nechali jsme naše plátno veřejně přístupné a dovolili jsme všem okolo, aby na něj mohli nanášet své vlastní obrazce, své vlastní barvy.
A tak žijeme život, který nám utvořili ostatní, jsme nespokojení a nešťastní.

Povězte, nechtěli byste se zase zmocnit svého plátna, vzít do ruky štětec a barvy a malovat? 
Malovat svůj vlastní život, být umělcem svého vlastního života?

 Protože můžete, jen stačí vzít do ruky štětec a barvy. Nemusíte žít ten starý „sen“, to pláto, které žijete nyní – můžete jej odhodit a můžete si začít malovat nový obraz. Obraz, z kterého pro vás bude vyzařovat radost, láska, štěstí.

Můj nový sen

Beru do rukou barvy, beru štětec a dávám tím pomalu vzniknout novému životu. Již nechci žít ten starý život, ten, který mi namalovali rodiče, příbuzní, učitelé a všichni ti lidé, s kterými jsem přišla kdy do styku. Už nechci svůj obraz dávat druhým, aby do něj mohli vnášet své vlastní barvy a své vlastní obrazy. Tento obraz je můj a já si ho utvořím podle svých vlastních představ. Už nebudu žít cizí obraz, cizí barvy, cizí „sen“ – odteď už budu žít své vlastní barvy, 
své vlastní obrazy. Odteď budu sama sebou.

Svůj obraz, kterým jsem do teď žila, dávám pryč. Na stojan stavím čisté plátno a ze mě se stává mistr, mistr mého vlastního snu. Odteď jsem mistrem svého života, jsem mistrem barev i obrazců, jsem strážcem vlastního plátna. Na své plátno nanáším světlé a jasné barvy – můj život je nyní světlo, můj život je nyní jasné a krásné světlo, je to ráj. Jsem mistrem svého snu. Vím, kdo jsem, kdo doopravdy jsem a stejně tak jako přijímám samu sebe, přijímám se stejnou láskou i všechny kolem sebe. Nehodnotím ani nesoudím. Nehodnotím sebe ani druhé. Jen pozoruji, pozoruji bez hodnocení, bez kritiky, bez odsuzování. Pozoruji a naslouchám všemu, co ke mně přichází. Nemusím bojovat o svou pravdu, pravda je a to nikdo a nic nezmění. Projevuji své potřeby bez pocitu viny, studu a odsuzování. Projevuji své city a lásku k druhým lidem bez strachu – bez strachu z odmítnutí. Dávám svou lásku a přijímám lásku, která se mi navrací. Přijímám lásku od zvířat, stromů, květin. Cítím lásku všude kolem sebe. 

Žiji svůj život v lásce – je to krásné místo, krásné místo pro život.
Jsem v každém okamžiku přítomná – neexistuje pro mě minulost ani budoucnost.
Žiji v tuto chvíli, v tento okamžik a je to ten okamžik, v kterém si tvořím svůj sen,
 
svůj život – můj nádherný život v lásce.
Miluji své tělo a jsem vděčná za to s jakou láskou a péčí se o mě stará. Naslouchám svému tělu a jsem s ním v jednotě – nebojuji proti němu. Jsem jeho společník, jsem jeho přítel a prokazuji mu svou lásku a vděčnost každým okamžikem. Děkuji svému tělu, děkuji každé jeho části – děkuji, že je, děkuji za jeho krásu a za jeho dokonalost.

Miluji sama sebe taková, jaká jsem – přijímám se, taková jaká jsem. Jsem sama sebou – nesnažím se být tím, kým mě chtějí mít ostatní, tím kým mě chce mít má rodina, přátelé či společnost. Jsem sama sebou a jsem šťastná. Miluji to, kým jsem a jsem vděčná za to, že mohu žít v tomto světě, ve svém světě lásky.

Dělám, co mě baví a co mě naplňuje – má práce je pro mě hrou. Mé tvoření mi přináší velké množství finančních prostředků – přesto svou práci dělám, proto, že mě baví, dělám ji s láskou a nemám od ní žádná očekávání. Má práce přináší prospěch druhým lidem – vnáším do jejich života kousek z mého vlastního plátna, z mého vlastního snu, vnáším do jejich života lásku.
Žiji v souladu s přírodou, žiji v souladu se všemi zvířaty, rostlinami. Rozumím jejím potřebám a dokážu jim vyjádřit svou lásku a vděčnost. Dokážu vnímat potřeby zvířat – vnímám jejich pocity a projevuji jim úctu a respekt. Dopřávám jim svobodu a volnost.


Život prožívám v lásce – bez strachu. Strach v mém snu nemá místo. Důvěřuji životu a důvěřuji své víře, své lásce, která mnou proudí. Dokážu milovat, opravdově milovat – bez vlastnění, bez strachu. Dokážu milovat, svobodně milovat a stejná láska, kterou dávám druhým, 
se mi navrací zpět. Nechávám lidem jejich svobodu, nesnažím se je vlastnit, nesnažím se jich zmocňovat. Svoboda je forma lásky, kterou všem dávám. Stejně jako lidé kolem mě jsou svobodní i já jsem svobodná. Miluji svůj život a lidi kolem mě zapomínají na bolesti, na trápení, která hrají hlavní roli v jejich plátně, v jejich snu. Cítí lásku a cítí tam někde hluboko uvnitř, svou dětskou nevinnost. Nechávám všechny lidi, všechna zvířata projevovat jejich pravou podstatu – nesoudím je a nesnažím se je změnit. Vidím za jejich masku, vidím do jejich podstaty. Nehodnotím.
Volím svá slova uvážlivě – mluvím spíše méně, než více. Neubližuji lidem svými slovy, moje slova jsou jako lék, je to lék lásky, má slova hřejí. Slova jsou síla, je to moc a já využívám této síly v dobré víře, využívám je pro lásku. Svými slovy šířím světlo, šířím lásku.
Cestuji a poznávám různá místa, lidi, kultury, přírodu i zvířata. Poznávám různé sny, sny jednotlivců, sny území, sny národů, sny kultur. 
A vnáším do těchto snů kus svého vlastního snu – mého snu o lásce, o světle.
Žiji svůj život nejlépe, jak dovedu. Každý okamžik žiji naplno. Žiji, tvořím – zasívám v lidech oheň, oheň lásky, oheň světla, oheň tvořivosti. Zasévám v nich plamen pochybnosti – pochybnosti v sen, který žijí.

► ZDROJ

pondělí 8. července 2013

Každý z nás potřebuje lidi, kteří se k němu dobře chovají...


„Potřebuji tě!“
Toto slovo jsme už
ve svém životě
někomu řekli.
A blaze tomu,
kdo má někoho,
kdo mu odpoví:
„No jasně! Pomohu ti.“

Jako lidé máme mnohé potřeby. Potřebujme stravu, oblečení, někdy i léky. Ale nejvíc potřebujeme lidi. A to nejen kvůli různým službám - od řidiče autobusu až po prodavačku. Ještě více potřebujeme lidi, kteří se k nám prostě dobře chovají, kteří nás mají rádi, kteří pro nás mají pochopení. Jak moc takové lidi potřebujeme, zpozorujeme, teprve když nám schází. „Škoda, že jsi tu tehdy nemohl být, tolik jsem tě potřeboval...“ – mít někoho, kdo by mě utěšil, kdo by mi poradil nebo s kým bych se mohl podělit o svou radost.

Každý z nás je důležitý

Jako lidé jsme odkázáni na sebe navzájem. Nikdo nemůže žít jen sám pro sebe. Dávání a přijímání patří k sobě. Obojí vytváří naše člověčenství, obojí dává našemu životu lidský rozměr. Důležití můžeme být pro druhé naší prací, službou, blízkostí a podporou... Od druhého tedy nemůžeme jen něco požadovat, pro druhého je nutné také něco dělat. A je pozoruhodné, jak příjemný zážitek je, že nás někdo potřebuje. Existují ale lidé, kteří by pro někoho něco rádi znamenali, avšak nikdo od nich nic neočekává. „Tak rád bych něco dělal – ale nikdo mě nepotřebuje!“
Ale ano – je někdo, kdo tě určitě potřebuje: Bůh!

„Potřebuji tě,“ říká Bůh i tobě...

Bůh i skrze tebe chce ve světě něčím pohnout. Máš být jeho „vyslankyní“ či „vyslancem“.
Ne snad na velkém velvyslanectví, ale možná můžeš být:
- člověkem, se kterým si může popovídat zatrpklá sousedka,
- maminkou pro dítě, které potřebuje lásku,
- dítětem pro starou maminku, která potřebuje péči,
- charitativní pracovnicí ve své obci, i kdyby mělo jít jen o navštěvování nemocných...

Co v této souvislosti ale znamená slovo „jen“?! Kdo dokáže více: lékař, který jen odsune smrt, anebo tvá přítomnost, kvůli které umírající není sám?

Nesmíme se klamat: Bůh nás mnoha způsoby používá pro své plány spásy. Jsme si tak navzájem pomocníky a průvodci k Bohu. „Potřebuji tě,“ říká i tobě Bůh. Zeptej se ho právě nyní: 

„Bože, kde bych ti mohl být užitečný?“ 


Jistě časem zaslechneš jeho odpověď, pokud budeš pozorně naslouchat jeho tichému hlasu. 
Bůh mluví! Jen my jsme někdy příliš hluční...

***

Zpracováno podle knížky ► JOACHIM  WANKE
Karmelitánské nakladatelství 
 POSTAVIT SVĚTLO NA SVÍCE 

čtvrtek 4. července 2013

ALAN WATTS ► SKUTEČNÉ JÁ a SEN O ŽIVOTĚ


Alan Watts
Vzpomínky na minulost a očekávání budoucnosti existují pouze nyní, a proto,
pokud chceme zkusit žít cele v přítomnosti,musíme bojovat za to, co již je.

http://www.alanwatts.org/

Alan Watts: CESTA ZENU, výpisky

Podle zažitých konvencí nejsem jen tím, co právě dělám. Jsem i tím, co už jsem udělal, a tato konvenčně sestříhaná verze mé minulosti by snad dokonce měla být víc „já“ než to, co dělám v tuhle chvíli. Protože to, čím právě jsem, je tak prchavé a nedefinovatelné, zatímco to, čím jsem byl, je neměnné a konečné. A je to také pevným základem pro předpovídání věcí budoucích, takže se nakonec více ztotožňuji nikoliv s tím, co je, ale s tím, co už není!
Dokonalý člověk užívá svou mysl jako zrcadlo. Nic nedrží, nic neodmítá. 

Přijímá, ale nenechává si.

Základním mýtem hinduismu je výklad světa coby Boha, 

který hraje na schovávanou sám se sebou.

Náš problém je v tom, že díky myšlení dokážeme stvořit symboly věcí nezávislé na věcech samotných, a tedy také symbol nebo myšlenku sebe sama nezávislou na nás samotných. A protože tato myšlenka je o tolik srozumitelnější než skutečnost, symbol o tolik stálejší než fakt, zvykáme si klást rovnítko mezi sebe a myšlenku sebe.

Ztotožněním sebe s myšlenkou sebe získává člověk klamný a ošidný dojem trvání v čase. Jde totiž o myšlenku poměrně stálou, opřenou o pečlivě vybrané a zakonzervované vzpomínky. Její stálost navíc podporují i společenské konvence, protože k čemu by byly myšlenky-symboly, kdyby nebyly stálé? Konvence tedy člověka podporují v tom, aby se ztotožnil s dalšími stejně abstraktními a symbolickými úlohami a stereotypy, protože ty mu pomáhají dojít k pevnější a čitelnější myšlence sebe sama. Ale jakmile se člověk identifikuje s nějakou pevnou myšlenkou, uvědomí si „život“ jako cosi, co ubíhá kolem něj, a to tím rychleji, čím je starší a jeho myšlenka pevnější, zesílená dalšími vzpomínkami. Čím víc se snaží uchopit svět, tím víc jej chápe jako proces v pohybu.

Stručně řečeno začíná zen tam, kde není co dalšího hledat nebo získat.

Veškeré snahy zlepšit sebe sama a časem něco získat nebo se něčím stát se týkají výhradně našeho abstraktního obrazu sebe. Následovat tyto snahy znamená dávat tomuto obrazu ještě větší důležitost na úkor skutečnosti. Naproti tomu naše skutečné, nekonceptualizované já už buddhou je a žádné zlepšování nepotřebuje. Průběhem času může růst, ale nikdo nevyčítá vejci, ze není kuřetem, natož aby se zlobil na prase, že má kratší krk než žirafa.

Není žádné já mimo naši mysl a nenajdeme ani mysl mimo vjemy, které se touto myslí – v tom okamžiku již zmizelou – snažíme uchopit. Mám-li sáhnout po trefném přirovnání R. H. Blytha, je to jako snažit se plácnout mouchu rukou: jakmile se ruka napřáh
ne, moucha odletí a sedne si na ni. A řečeno konkrétně: hledáme-li věci, nacházíme pouze mysl; hledáme-li mysl, nacházíme pouze věci.

Iluze rozdělení pochází ze snahy mysli být zároveň sebou a zároveň myšlenkou sebe, z fatální záměny skutečnosti a symbolu. Tato iluze zmizí jen tehdy, když se mysl přestane snažit pracovat sama se sebou, s proudem svých vjemů, z pozice myšlenky sebe neboli ega.

Je prakticky nemožné přimět já, aby se zbavilo sebe, 

když já je právě neustálá snaha o udržení sebe.

Snažit se o cokoliv s ohledem na výsledek znamená sledovat jedním okem svou snahu a druhým její výsledek, což je nedostatek soustředění, neupřímnost.
XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX



Alan Wilson Watts (6. ledna 1915 Chislehurst, Kent, Anglie -- 16. listopadu 1973 Mt. Tamalpais, Kalifornie, USA) byl anglický básník, filosof, spisovatel. Celosvětově proslul především jako vykladač a propagátor zenu, taoismu a východního myšlení vůbec. Sám se označoval za "baviče" (entertainera). Napsal 28 knih a bezpočet článků, pořádal semináře a přednášky. Většina jich vyšla také na elektronických mediích.



ODKAZ NA VIDEOUKÁZKU ► SKUTEČNÉ JÁ

Alan Watts - SEN O ŽIVOTĚ


ODKAZ NA VIDEOUKÁZKU ► SEN O ŽIVOTĚ

pondělí 18. března 2013

Pohádka o ideální pracovní pozici


Je to už nějakou dobu, co jsem se rozpůlila vedví, nebo spíš stará a nová "polovina" začaly být více viditelné, více se vzdalující jedna druhé - ta první má polovina touží po jednoduchých věcech, jako je běžná docela uspokojivá práce s prospolečenskou hodnotou, stálý příjem (alespoň trochu stálý), jistota (alespoň maličko), láska, manžel, děti... a bylo by opravdu jednoduché vrátit se "zpátky" do svého života - poučená, lepší, skutečnější... asi i vím, koho bych si vybrala za manžela, byl by to krásný život, s vědomím toho všeho, co jsem se naučila - mohl by to být opravdu krásný život... ale já tolikrát volala do nebe, ať se naplní můj nejvyšší potenciál, že už nemůžu couvnout...

V momentě každého člověka nastává chvíle, kdy se musí vzdát své osobní vůle, protože ta už ho nikdy neudělá šťastným...

Poslední dobou se mi zdá, že jsem ve svém uvědomění překročila určité hranice a otevřela dveře, které nejdou zavřít, zdá se, že je tu pro mne nějaká cesta, kterou z nějakého důvodu ještě nechci vidět... ale cítím, že jinudy to nepůjde, protože vnitřní i vnější podmínky nepodporují můj nástup do žádné z existujících prací, byť by byla na krásno ušitá mně na míru... A nakonec se zdá i to, že všechny ty vnější průšvihy, průtahy a různé vnitřní boje mě dostávají blíže a blíže té cestě....Myslela jsem, že můj vnitřní odpor k práci vznikl profesním vyhořením loni v červnu a že jej dokážu rozpustit tím, že si vytvořím ideální pracovní místo respektující má nadání... Když jsem si vloni před mým psychicko-fyzickým vyčerpáním opakovaně tahala kartu Roční volno je pro vás právě teď to nejlepší, netušila jsem, že to bude skutečně rok, myslela jsem tak měsíc, nanejvýš dva... "dýl to přece nevydržím?".

Nejde o to, že by práce nebyla, jde o to, že nehodlám být otrokem a už vůbec nechci plýtvat svým potenciálem - očividně to tak má většina mladých do 30 - tenhle článek mne opravdu pobavil: Unuděný flákání rozkvétá na troskách střední třídy. Poukazuje na obě strany mince - na odpor mladých zařadit se do běžného pracovního procesu i na jejich neschopnost vytvořit si cestu vlastní a prosadit změny. Ale já si myslím, že je to jen otázka času, ... a taky vzrůstající frustrace těchto ve většině případů velmi nadaných lidí. Já sama mam trochu pocit, že se proti mne spikl vesmír s mou duší a úspěšně bojkotují všechny mé pokusy pracovat. Ale jsem ráda, že je tu ten tlak, protože jinak bych se nechala chytit na udičku pocitů vlastní méněcennosti a neschopnosti, popřela bych sama sebe a vydala se na zkušenou cestami, které by opět končila neviditelnou sebedestrukcí, která přichází, když začnou náš život řídit druzí, když začneme pochybovat sami o sobě a když nevyužíváme svá nadání, když se cpeme tam, kde nás nechtějí. Byl by to proces, jehož rychlost by záležela nakolik a na jak dlouho bych byla schopná lhát sama sobě. Neskončilo by to dobře a mou každodenní otázkou by zřejmě bylo, jestli to mám zapotřebí. Má duše má vybranou cestu a vlastně jen čeká, až se s tím smířím a pustím jí trochu ke slovu, aby mi mohla přeorganizovat život...
A co na to já?
Opravdu jsem chtěla být úřednice, dokonce jsem si ustála sebe sama a mohly se pro mne vytvořit takové podmínky, které by nemrhaly mým tvořivým potenciálem - dovedete si to představit - kreativní pozice s volným polem působnosti v samosprávě? Mohla bych prosazovat a realizovat vše, co cítím, že směřuje k opravdu hodnotné budoucnosti - no, nebyla by to nádhera - to by bylo něco pro Anamel.

Už několikátá pozice, kde mne chtějí zaměstnat za podmínek, které si určuji já. Ale pořád tady něco nehraje... A já už tak trochu tuším, co by to mohlo být - byla by to moje další profesní sebevražda. Já - naplněná ideály, převálcovaná strukturou a lidskou neochotou cokoliv měnit s neustálým argumentem - na to nejsou peníze. Vždycky jsem ve svém životě šla přes mrtvoly, stavěla velké věci z ničeho (a to doslova, třeba jeden z mých posledních projektů - veřejná hudební zkušebna - tu jsem postavila vlastníma rukama, za pomoci dalších nadšenců,... a taky několika místních Romů - ale ti na rozdíl ode mě měli za svou práci mzdu - ano, ano, dobrovolnictví je fajn, dokud nehraničí s šílenstvím). A mně tak pomalu dochází, že zas bych byla někde, kde o mě až tak moc nestojí. Na každém pracovním místě může člověk zazářit, ale když už se jednou rozhodnete být spisovatelem a inspirátorem, přebíráte za to zodpovědnost - a tu je zakopán pes.

Ale díky Vám si každý den mohu připomínat, že jsou lidé, kteří stojí o to, co umím... A mohu věřit, že jsou pracovní příležitosti, kde nejsou žádná "ale", kde nemusím popírat část sebe, protože je považována za nežádoucí... (nemohu se přeci nechávat zaměstnávat lidmi, kteří mi sice na jednu stranu říkají, jak si váží mé moudrosti a schopností, ale lepší by bylo, kdybych nebyla takový blázen...).Vždyť je přece nad slunce jasné, že bez bláznovství by nebylo moudrosti...Ale přesto mě trochu straší malá noční můra, jestli já nejsem přece jenom příliš tvrdohlavá, příliš nepřizpůsobivá...Někdy začnu pochybovat, jestli nejsem prostě jen líná... to si pak musím připomínat doby, kdy jsem pracovala 16 hodin denně bez přestávek, jídla a pití... Dneska už toho nelituju, vznikly díky tomu skvělé věci, ale taky už vím, že aby vznikaly skvělé věci, nemusím chodit přes mrtvoly... Vybrala jsem si svou realitu - žít ve světě, kde se nezamotávají kabely od sluchátek, což je věčné a otravné pravidlo starého světa. A možná byste tomu nevěřili - ale je to možné. Stejně tak možné je žít ve světě, kde nemusíme hlavou bušit o zeď, aby nás někdo poslouchal nebo oceňoval... Jen musíme jít tam, kde se to nezadrhává, kde události plynou tak nějak přirozeně...

Druhou otázkou jsou ovšem běžné lidské potřeby, má duše má asi pocit, že než mi to všechno dojde, mohu žít poustevnickým životem. Vlastně si připadám trochu jako v obležení a ona trpělivě čeká, až mně dojdou všechny zásoby a budu nucena k opravdové akci (teď se směje, líbí se jí to přirovnání a má radost, že jsem zas něco trochu pochopila). Ale já tuším, že s jarem mně to "dojde" (nechci psát napadne, protože odpovědi už dávno cítím v kostech, jen se ještě různě upravují a připravují, aby plně odpovídaly na mé otázky, které ani nedokážu dobře formulovat - pro duši je asi velmi těžké nám na něco odpovídat, když neumíme položit otázku). Když člověku docházejí peníze na zábavu, je to frustrující, ale dá se najít i zábava levnější, o to dobrodružnější. Když přemýšlíte, za co budete příští měsíc jíst, je to zatím dobrý - znamená to, že tenhle měsíc ještě hlady neumřete : D Však to mnozí z Vás znáte. Já toho moc nepotřebuju, se třemi čtyřmi tisíci měsíčně a občasným výdělkem navíc na nějaké to cestování jsem za vodou. Nevim, jak to dělám, ale určitě o tom jednou napíšu. A vím, kde bych mohla ušetřit, ale vzdát se kafíček, návštěv čajoven, cestování? To bych taky mohla třeba rovnou umřít, že? :)

Musím se odhlásit ze semináře, očividně ho někdo potřebuje víc než já - to beru, jsem sama sobě mistrem, jen jsem asi chtěla po dlouhé době chtěla vidět přátele a zároveň být pasivně přijímající. Je snazší vyřešit některá témata na semináři než vlastní prací ve svém životě. Ale semináře jsou v pořádku, vhodné vedení a skupinová práce spolu s energií "nenáhodně" vytvořené skupiny je přínosná ve chvíli, kdy téma je v nás připravené k posunu a vesmír od nás potřebuje, abychom se v tom příliš neplácali a věnovali se jiným věcem. A já se asi hold mam věnovat jiným věcem...Někdy se sama na sebe naštvu - když chci něco, na co nemám peníze, pak se musím rozhodovat, jestli víc toužím po věci/zážitku než po vlastní svobodě a jestli je svoboda být pánem svého času nebo svobodou je vlastnit, zažít, co se mi zachce... Samozřejmě tím nemyslím tu čistou esenciální svobodu, která nepotřebuje vnější potvrzení. Vím, že celkově je to dočasná situace, uvědomuji si i to, co se tím učím, a vím, že vše přichází ve správný čas - hledám hodnotu věcí/zážitků i náplň plno-hodnotného života, zkouším různé cesty, abych nakonec byla jistá, že ta, kterou jsem si vybrala, je ta, po které chci jít. Hledám svou sebehodnotu, sebe-vědomí, hledám nakolik si cením sebe sama, hledám svá nadání a představu o tom, jak chci prožít nadcházející léta.

A hlavně - já se přeci zaslíbila, že znovu začnu věřit pohádkám...


Autor článku: Jana Anamel Mráčková
Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na: 
http://poselstviohne.blogspot.cz/

neděle 17. března 2013

2013 - Připoutejte se, přistáváme


Jak postupně slyšíme zpívat ptáky, cítíme vůni Země... ještě nestojíme pevně na Zemi, ale už začíná být až podezřele těžké - uvěřit, v jakých výškách jsme to ještě před pár týdny poletovali.

Mnozí jsme se v roce 2012 "zbláznili", abychom mohli skutečně a moudře žít.

A možná je to jen o tom, že co jsem dříve považovala za nereálné zázraky, dnes žiju za samozřejmost. Do velkých dálek, hloubek i výšek jsme si došli pro poznání, pro zkušenost.
Ale dnes je dnes a loňský rok zdá se už tak dávno...
Každý šel svým nejvyšším možným potenciálem. Někdo přestavěl celý svůj život, někdo si posvítil na vztahy, jiný si ujasnil svůj přístup k materiálnu, někomu stačily přeskládat malé věci... ale téměř všude je cítit změna vědomí, a to i v lidech, kteří si při slově "duše" jako první vybaví jízdní kolo. A šíří se to - kdo nezačal loni, začíná letos. Kdo nezačne letos, začne příští rok. Zahrada by byla nudná, kdyby všechny květy vykvetly ve stejný čas.

Každý na své úrovni a ve svých oblastech odevzdal strach a otevřel se absolutnu sebe sama. Možná jsme si toho nevšimli, ale my jsme prožili, čím bychom mohli být, kdybychom přestali vytvářet domnělé překážky - a tím jsme to učinili reálným. Jen to nebude tak rychlé, jak se to v transformačních energiích jevilo, ale tu esenci sebe sama prožijeme - stačí se nevracet zpět a naplnit se důvěrou. Jsme zpomaleni, abychom oklestili své vize o zbytečnosti a abychom stavěli pevné základy...
Když se nad tím zamyslím, pro některé z nás se skutečně vyplnila předpověď, že zatímco bude Země procházet změnami, lidstvo stráví nějaký čas na vesmírných lodích - a opravdu - druhou polovinou loňského roku jsme mnozí pluli na své vlastní specifické ufounské základně.

Možná svět kolem běžel dál ve svých kolejích a změny nebyly tak patrné, ale to, co jsme prožívali my, kteří jsme se rozhodli najít rovnováhu provazochodce nad propastí duality, aniž bychom se naklonili na jednu ze stran - my jsme zažili na vnitřních rovinách hurikány, zemětřesení, atomové výbuchy, ale i stavy beztíže, osvícení, avatarské vědomí - my jsme byli na návštěvě u stvořitele a zjistili jsme, že jsme se jen vrátili domů, kde jsme poznali sebe sama v jeho očích. Sami víte nejlépe, jaké extrémy jste zakusili.

Vyzkoušeli jsme si doslova na vlastní kůži (vlastní mysl, vlastní prožívání), co všechno je možné považovat za reálné, jak "šíleným" představám se v pomyšlení na svou budoucnost dokázal člověk oddat. A to, že jsme tomu skutečně uvěřili, nám dalo opravdová křídla.

Níkdy nezapomeňte, že to bylo skutečné!!

Mnozí z nás pocítili, že mohou Zemi přinést opravdu přelomové myšlenky, poznali jsme, že dokážeme druhým ukazovat směr cestami, kterými by sami neprošli, většina z nás uvěřila, že si můžeme stvořit život, jaký chceme (a dostali jsme k tomu nespočet důkazů)...

Těch schodů - úrovní, kam se v roce 2012 dalo vystoupat, bylo mnoho - každý došel, kam potřeboval dojít pro pokračování svého života. Ta odvaha a víra nám dala možnost nekompromisně vyházet spoustu blbostí ze svých životů, své mysli a následně energeticky i ze svého těla (už nikdy se to nevrátí), dala nám možnost začít projekty, do kterých bychom se nikdy dříve nepustili - a ty projekty se staly našimi vlastními transformátory (změnily nás, byly naší školní lavicí) a často byly naplněním známého "cesta je cílem"...

Otevíráme se novým a novým projektům, plánujeme, fantazírujeme (v původním latinském významu - přinášíme ideu na svět, tvoříme realitu), v hlavě připravujeme svou budoucnost, a to jen ledabyle podle toho, co zrovna přichází v přítomném okamžiku - je tu důvěra, že takto je to správné a že ta budoucnost už je stvořená, jen k ní musíme kráčet krůček po krůčku, protože jakmile chceme zrychlit, jsme něčím zpomaleni... - to je taky dobré - vše má své perfektní načasování... i to naše přistávání. Užívejme si toto mezidobí - kdy ještě vzpomínáme na oblaka a stále nestojíme nohama pevně na Zemi - to je doba příprav, to je doba zrání... není kam spěchat...

Celý rok 2012 mi neustále někdo říkal, že jsem neuzemněná, že jsem málo v realitě a já vnitřně bublala při takovýchto poučkách - co mi má kdo říkat, co je správné a co není správné. Dnes už vím, že právě to mé poletování mne vedlo k procítění vize mého nejvyššího potenciálu a to mne přivedlo k jistotě, že cesta k mému naplnění už je vydlážděná a vede květinovou alejí - když půjdu krůček po krůčku a nebudu se ptát, kudy cesta vede a kdy tam dojdu... tak právě tehdy tam dojdu... Právě to poletování mi umožnilo stát se multidimenzionální bytostí s poznáním, jemuž bych sama před pár měsíci neuvěřila. Právě to poletování mne přivedlo zpět k mé duši, to poletování mne osvobodilo od programů a dalo mi prožít svou podstatu tak, abych vždy už poznala, že život je hra ... a když o tom začnu pochybovat - zadívám se ven a nechám obraz reality se rozpadat, abych viděla, že vše je jen vibrace ... našla jsem svou LEHKOST BYTÍ...
a já klekám sama před sebou v pokoře a s uznáním, že jsem nikdy neuvěřila, když mi říkali,
že už je čas přistát.

A tak když poletujete, poletujte, ... až bude potřeba se uzemnit a své "letecké" poznatky ukotvit do reality, použít je při stavbě svého života - pocítíte to (buď jemně, nebo jako frustraci - záleží na tom, jak budete poslouchat své vnitřní dění) - a pak vám vesmír přinese všechny informace, které potřebujete. Ale domnívám se, že ono to s jarem přijde samo, stačí cítit vůni čerstvého vzduchu a probouzející se přírody, bosí chodit v trávě a jako malé děti čuchat ke květinám, stromům, čerstvé hlíně, zírat do sluníčka a poslouchat rytmus života... Pak přijdete domů, dorazíte do práce
... a budete vědět, co dělat.

Zjistili jsme, co nechceme, a byly jsme častokrát nekompromisně nuceni nežádoucí pozice opustit. A to, co chceme, se ukazuje pomalu, tvoří krůček po krůčku - není to ten rychlostyl, na nějž jsme si zvykly. Tvoříme pevné základy - a my vnitřně víme, kam to vede, proto neustupujeme. My už nemůžeme ustupovat, ačkoliv se jevíme jako šílenci, kteří neví, kde je realita
(ale čí realita, že?).

Jak my sami přijímáme svou realitu, tak ji přijmou ostatní. Několik mých kamarádů (vč. mého bývalého přítele, který na mne odmítal téměř vše spirituální - jako odraz mého vlastního sebe-odmítání) si minulý týden přečetlo rukopis mé povídky, která reálně popisuje jeden z příběhů, který jsem prožívala v loňském roce. Je o hvězdách inkarnovaných na Zemi, spirálách DNA, které se táhnou staletími do určitého cíle, démonických strážcích prahu... a ačkoliv jsem to zpracovala jako fantasy styl - nikdo, doopravdy nikdo z nich nepředpokládal, že by něco z toho nebyla pravda - oni v tom ten životopis poznali a přijali jako fakt.

A to mi ukazuje, že přistávám do zcela jiné reality, než kterou jsem v roce 2012 opouštěla...

Stačilo přestat říkat, že jsem blázen, a uvědomit si, že jsem multidimenzionální duše s přístupem do nejrůznějších koutů vesmíru a poznání.

Stačilo přestat říkat, že jsem nezaměstnaná, a pochopit, že mne zaměstnává nejvyšší láskyplná inteligence, v pozemské inkarnaci - jsem spisovatel a inspirátor.

A jak přistávám, už vidím tu nádhernou Zemi a vidím, co všechno se tu dá dělat, ale já nikam nespěchám, plány měním z minuty na minutu, a když mne realizace jednoho projektu přestane bavit v půlce, vím, že už přinesl vše, co měl, a jdu dál... pořád je co dělat...
ale to hlavní - to je - radost.


Autor článku:
Jana Anamel Mráčková
Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na: http://poselstviohne.blogspot.cz/



sobota 16. března 2013

Cesta lidí = Stará čínská báseň


Přicházejí s prázdnýma rukama, odcházejí s prázdnýma rukama,
takoví jsou lidé.
Když se narodíš, odkud přijdeš?
Když zemřeš, kam jdeš?
Život je jako plující oblak, který se objeví.
Smrt je jako plující oblak, který zmizí.
Plující oblak sám původně neexistuje.
Život a smrt, příchod a odchod, jsou také takové.
Je tu však jedna věc, která zůstává čistá a jasná.
Nezávisí na přicházení a odcházení a nezávisí ani na životě a na smrti.

Co je ta jedna čistá a jasná věc?



čtvrtek 14. března 2013

Nejbohatší žena světa popisuje 20 rozdílů v přemýšlení mezi bohatým a průměrným člověkem

Exkluzivní rozhovory s nejbohatšími osobnostmi jsou doménou našeho časopisu FC. Tentokrát musíme udělat výjimku. Nejbohatší žena světa se nezpovídá každý den a její komentáře jsou tak specifické, že je nechceme vyhradit předplatitelům. Neříkáme, že to změní váš život a peněženku, ale třeba vás inspiruje k zamyšlení. Paní Christy Walton není v Česku známá. Vede americký maloobchodní řetězec Wal-Mart. 57letá rodačka z Wyomingu kontroluje (k včerejšímu datu) investiční majetek ve výši 33,8 miliardy dolarů, v přepočtu dle aktuálního kurzu 640,273 miliardy Kč. Drží deváté místo ve světovém finančním žebříčku. Nejbohatší ženou je od roku 2005, kdy rodinnou firmu zdědila po manželu Johnovi, který se zabil při pádu letadla. John Walton byl synem vdovy po zakladateli řetězce, Helen Walton.



Kdo by však chtěl namítat, že paní Christy spadlo jmění z nebe, plete se. Řízení se účastní desítek let, s rodinou vede Wal-Mart pátým rokem a utěšeně zvedá akcie. Kdo by ji chtěl označit za poučující snobku, je také vedle. Christy Walton se hodlá zařadit mezi 105 filantropů, kteří se přidali k závazku investora Warrena Buffetta a ředitele Microsoftu Billa Gatese a nejpozději závětí poskytnout většinu svého majetku na charitu. Když se jí zeptáte, proč by to dělala, usměje se: „A proč ne? Můj John mi kladl za vzor Donalda Trumpa. Jako miliardář dvakrát zbankrotoval, v letech 1999 a 2004. Jednou spadl do dluhů ve výši devíti miliard dolarů. A pokaždé se vrátil nahoru, pokaždé rychleji než předtím. Jednak měl motivaci a jednak už věděl, jak na to. Schopnost zbohatnout je v první řadě state of mind, stav mysli.“ Po této větě nastalo ticho. Připravené otázky ztratily význam. Mohla následovat jedna jediná logická: A můžete nám, prosím, vysvětlit stav mysli bohatých? Během třičtvrtěhodinového rozhovoru, který Christy Walton poskytla novinářům, okomentovala 20 motivačních rozdílů v přemýšlení bohatého a tzv. průměrného člověka, jinak zásad, které dodržuje a je úspěšná. Ne všechny se čtou příjemně, ne se 
všemi souhlasím. Ale tím se možná vysvětluje, proč sama bohatá nejsem.


20 rozdílů podle Steva Siebolda a zásad, kterých se drží Christy Walton:

1. Průměrní lidé se domnívají, že peníze jsou původ všeho zla. Bohatí jsou přesvědčeni, že chudoba je původ všeho zla.

Používá se prozaických popisných označení průměrný a bohatý člověk. Neznamená to, že bohatý člověk je automaticky nadprůměrný a podprůměrný člověk nemůže být bohatý. V obou případech je to čistě terminus technicus.“
Jako průměrní se označují lidé, kteří přijali brainwashing, vyplachování mozku. Jedna z jejich tezí zní: Bohatství je výsledkem buď štěstí, nebo podvodu. Potom nechtějí uvěřit a přijmout, že by snad někdo blízký z jejich okolí mohl sám uspět. Pokud se tak stane, ihned ho pomluví. Peníze jsou přece od ďábla a kazí charakter. Přitom sami, když dojde na placení, se často mění v ďábly, žaludek mají sevřený stresem a o jejich charakteru zrovna nehovoří to, že úspěšné lidi kamenují závistí. Než by někdo vzlétl, raději mu urazí křídla. Tak poznám průměrného člověka. A podle toho, že si nechá namluvit, aby byl spokojen s tím, kde je. Že se nenarodil na šťastné planetě a podobně. Bohatí vědí, že peníze se štěstím nijak nesouvisejí. Štěstí nezaručí. Umožní utéci od nejistoty a mít život klidnější a svobodnější.“

2. Průměrní lidé osamostatnění považují za nežádoucí riziko.
 Bohatí lidé za žádoucí cestu ke zbohatnutí.

„Když průměrnému člověku poradíte, ať odejde ze zaměstnání, kde je nespokojen, najde spoustu důvodů, proč to neudělat. Nejčastěji, že je to hazard. Zaměstnání označuje za jistotu, namlouvá si, že jej zaměstnavatel potřebuje a že jeho práci určitě ocení když ne finančně, tak tiše ve své hlavě. Je to zásadní omyl. Bohatí nezaměstnávají druhé, aby je spasili. Do podnikání nikdy nemíchají emoce. Čistě logicky využívají pracovní sílu, ochotnou směnit svůj čas, tu nejcennější komoditu v životě, za peníze. Iluze nepostradatelnosti zaměstnance má chybný základ. Kdo se totiž na trhu neumí postarat sám o sebe, nemůže se domnívat, že se úspěšně postará o někoho dalšího, například zaměstnavatele.“

3. Průměrní lidé soudí, že předpokladem zbohatnutí je vzdělání.
Bohatí vědí, že o úspěchu rozhodují především dovednosti.

„Pravdivá je myšlená, že bohatství nepřinese magisterský titul nebo doktorát. Diplom je pouhý nástroj, který teprve musíte umět uplatnit v praxi. Je spousta chudých absolventů univerzit, zatímco spousta velmi bohatých přátel nemá ani základní vzdělání. Není to náhoda. Kdo má školu života, selský rozum, vyzná se. Jednotné školství bohužel vychovává unifikované absolventy. Všichni se učí stejně, všichni musejí u zkoušky odpovídat stejně. Jedinečnost a kreativita je potlačena ve prospěch řádů a tabulek. Jsou to výborní teoretici, ale život potřebuje praktiky.“

4. Průměrní lidé sní o starých dobrých časech. Bohatí sní o budoucnosti.

„Průměrného člověka poznáte podle toho, že velebí minulost. De facto si neumí představit lepší život než v době, jakou již zažil. Proč? Minulost je pro něj osahanou jistotou. Ať byla sebehorší, on se bojí jakékoli nejistoty. Na každou dobu, ve které právě žije, nadává. Dříve bylo líp, říká. To je sebedestruktivní myšlení. Je pravdou, že kdo věří, že jeho nejlepší dny jsou už za ním, doklepe život v neštěstí a depresi. Bohatí lidé naopak vědí, že kým jsou dnes, to z nich udělala právě minulost. A budoucnost si mohou utvářet sami prostřednictvím dnešních snů, cílů a nápadů.“

5. Průměrní lidé spoléhají na loterie. Bohatí lidé spoléhají na sebe.

„Fascinují mě masy lidí čekajících na tah šťastných čísel, modlících se v domnění, že to je jediná cesta k prosperitě. Věří, že Bůh, vláda, jejich nadřízený nebo životní partner vyřeší jejich problémy. Bohatí na teoretickou náhodu nespoléhají. Jednají. Své problémy si řeší sami, tedy rychleji a efektivněji. Statistiky nejlépe říkají, zda je pravděpodobnější dosažení bohatství čekáním na jackpot, nebo podnikáním.“

6. Průměrní lidé posuzují peníze emocemi. Bohatí lidé logikou.

„Průměrní lidé mají dojem, že při dostatečném majetku už nikdy nebudou muset pracovat. Bohatí lidé naopak dobře vědí, že peníze jsou jako potraviny. Při delším uskladnění ztrácejí na hodnotě. Proto nepěstují k penězům žádný emotivní kult a přistupují k nim věcně jako k nástroji na využití okamžitých možností a příležitostí. Nic víc, nic míň. Kdo se s penězi neumí rozloučit, pomalu o ně přichází a chudne.“

7. Průměrní lidé berou peníze převážně za činnost, kterou nedělají rádi.
Bohatí berou peníze za to, co je baví a těší.

„Nejvíce mě rozesměje člověk, který se diví: Jak můžeš pracovat 24 hodin denně? Co jsi za miliardářku? Vždyť se máš hůř než já! Jenže to je jedna z nejkrásnějších podstat chytrého vydělávání peněz: Berete je za to, co máte rádi. Když něco děláte rádi, baví vás to a děláte to často. Když to děláte často, umíte to a jste úspěšní. S tím přicházejí peníze, vaše nadšení roste a kruh se uzavírá. Tempo vydělávání se zrychluje. Zkrátka bohatí si nejprve zvolí cestu, která je baví, a pak hledají způsob, jak za to, co je baví, dostat zaplaceno. Naopak průměrní chodí do práce vlastně jen pro peníze, třetinu dne stráví otravou a nakonec jim vydělané peníze ani nevoní.“

8. Průměrní lidé si kladou nízké cíle, aby se nezklamali.
Bohatí naopak přijímají vysoké výzvy.

„Představte si stometrovou trať. Jeden se raději nechce unavit a do cíle jde pěšky. S tím, že ten čas mu stačí. Druhý se snaží namáhavě běžet. Kdo pravděpodobněji dosáhne lepšího času? Psychologové bohužel lidem doporučují, aby neměli vysoká očekávání od života. Kdo si staví nízké cíle, není zklamán. Takový člověk ale také nikdy nedosáhne na svůj sen. Děti, které odmalička od pěti hodin ráno bruslí, vypadají jako blázni do chvíle, než se z prvního stane vítěz Stanleyova poháru.“

9. Průměrní lidé si myslí, že pro bohatství musí NĚCO udělat.
Bohatí vědí, že se musejí NĚKÝM stát.

„Doména Donalda Trumpa. Průměrný člověk by po prvním, nejpozději druhém bankrotu všechno vzdal. Věří v rychlou příčinu a následek. Když něco udělají a výsledek je negativní, vzdají to. Jako při dietě – za den jsem nezhubla, tak to asi nefunguje. Bohatí lidé konají přesný opak. Neúspěchy s vděčností přijímají. Proč? Umožňují jim učit se ze svých chyb a růst se získanými zkušenostmi. Pravdou je, že bohatství nedělá výjimečný čin, ale výjimečný člověk. Poučením z chyb roste stále vyšší pravděpodobnost, že si zlepšíte výsledky. Nezávisle na vnějších okolnostech, zda je krize. On se prostě vyzná. Dovednost zbohatnout je know-how. Pokora a schopnost všímat si vlastních omylů a učit se z nich.“

10. Průměrní lidé myslí, že potřebují kapitál, aby vydělali další peníze.
Bohatí lidé bez okolků použijí peníze jiných.

„Bez práce nejsou koláče, říká se všude. Ale nikde se již neuvádí, z čí práce. Osoba, která odvede veškerou práci, nemusí být tou, která inkasuje veškerý zisk. Dokonce v zaměstnání to nikdy není ona. A osoba, která poskytne veškerý kapitál, nemusí být tou, která dostane veškerý výnos. Bohatí lidé se nechávají platit za to, že se vyznají. Jsme opět u toho: dovednost je více než vzdělání. Podívejte se, kolik již vystudovalo advokátů. Všichni se učili totéž. Ale všichni nejsou stejně úspěšní.“

11. Průměrní lidé žijí nad své možnosti. Bohatí lidé pod své možnosti.

„U tchána jsem neustále slýchala: Tohle si budu moci dovolit, až budu bohatší. Oponovala jsem mu: Ale vždyť jste jeden z nejbohatších. Jen se usmíval. Tímto přístupem se bohatí jednak neustále motivují a jednak zbytečně nerozhazují. Pokud si dnešní průměrní lidé neváhají kupovat na dluh auto, dům i dovolenou, jak by se při ekvivalentní výši majetku měl chovat bohatý člověk? Nejbohatší lidé vědí, že s každou neuváženou útratou ukrajují ze své finanční svobody. Když si bohatý člověk něco pořídí – letadlo, ostrov – obvykle má opět za lubem byznys.“

12. Průměrní lidé si bojí říct o peníze. Bohatí vědí, že si říkají o svobodu.

„Průměrní lidé se chovají, jako by žádné peníze nepotřebovali. Neumějí si vyjednat vyšší plat, nechají se okrádat. Bohatí lidé se nebojí přiznat, že peníze jsou zásadní, jsou o nich ochotni dlouze jednat, protože dokážou vyřešit většinu problémů. Bez peněz nevyřešíte nic, co se s penězi vyřešit dá. Peníze dokážou osvobodit. Když jde o peníze, jdou emoce stranou. Přicházejí chladné počty. Proto bohatí vydělávají.“

13. Průměrní lidé se raději baví než vzdělávají.
Bohatí se naopak raději vzdělávají než baví.

„Byt či dům bohatého člověka má obvykle velkou čítárnu, knihovnu – vzdělávací pohotovost – a také přátele si vybírá tak, aby se vzdělal, poučil, inspiroval, byl ještě úspěšnější. Průměrní o vzdělávání nestojí. Raději preferují čtení bulváru a drby, zábavné pořady v televizi. Jsme jako konzervy. Čím se plníme, takoví jsme.“

14. Průměrní lidé si myslí, že bohatí jsou snobové, a proto je nepřijímají.
Bohatí lidé přijímají jen přínosné, pozitivně naladěné lidi.

„Nákaza negativním vztahem k penězům vypaluje cejch průměrnosti. Bohatí si takového nihilistu nepřipouštějí k tělu, nechtějí poslouchat jeho problémy, věštby o zkáze a beznaději. Proč by měli cokoli poslouchat od lidí, jejichž výsledky nejlépe vypovídají, zač stojí jejich rady? Ještě paradox se značkovými oděvy: Kdo je nosí, bývá označen za snoba. Přitom průměrní lidé se ještě více snaží oblékat značkově, někteří kvůli tomu dokonce neváhají nosit padělky. Na jednu stranu se tak snaží bohatým vyrovnat, na druhou stranu je dehonestují. Zvláštní schizofrenie.“

15. Průměrní lidé počítají úspory. Bohatí lidé počítají výdělky.

„Dokonale patrné je to nyní, v období cash flow krize. Bohatí by obrátili poslední niklák, aby využili příležitosti k investici. Čím méně peněz mají, tím přemýšlejí víc. Čím jich mají víc, tím větší cíle potřebují, aby se rozhýbali k aktivitě. V krizi se totiž vždy nakupuje výhodně. Průměrní lidé se ale krize bojí, vnímají to slovo negativně. Krize je příležitost. Průměrní lidé v každé příležitosti vidí překážku. Bohatí v každé překážce vidí příležitost. Proto v krizi vydělávají ještě víc. Jinými slovy: Průměrní lidé se snaží peníze zadržet, bohatí se je naopak snaží co nejvíce investovat.“

(Pozn.: Jak přesně množit peníze a jaký je rozdíl mezi sčítáním a násobením peněz, hovoří také majitel IKEA Ingvar Kamprad)

16. Průměrní lidé hrají na jistotu. Bohatí lidé přemýšlí, kdy zariskovat.

„Mít strach z chyby znamená nevykročit. Pravdou je, že každý investor ztratil peníze na nějaké příležitosti. Ale získal poučení. Příště zainvestoval moudřeji. Bohatým nevadí riskovat. Bez ohledu na to, co se stane, něco získají. Navíc matematicky vzato, vidina výnosu bývá finančně zajímavější než jistota, která nic nevynese. Ale zdůrazňuji: Tohle není sázení na hokejový výsledek nebo v loterii.“

17. Průměrní lidé hledají ve finančnictví logiku a strategii.
Bohatí lidé vědí, že trhy řídí emoce a chamtivost.

„Musím potvrdit, že kdo investuje v akciích, ví, že neexistuje zaručená strategie. Finanční trhy jsou samostatné živé organismy. Je známo, že je pohání strach a chamtivost, ty mají vliv na obchody a trendy. Toto vědomí jim v jakékoli době umožňuje násobit investiční majetek. Říká to i autor těchto zásad Steven Siebold.“

18. Průměrní lidé se cítí dobře v klidu. Bohatí se cítí dobře v neklidu.

„Nejistota, riziko. Elitní fotbalisté, které obdivujeme, v nejtěžší chvíli vezmou míč a odpovědnost a jdou na pokutový kop. Vědí, že bez rizika ničeho nedosáhnou. Vědí, že stát se nejlepším není zadarmo, něco pro to je nutné udělat, nicméně zůstat celý život v pohodlném závětří je pro ně devastující. Když udělají chybu, poučí se. Čím útrpnější je cesta, tím slastnější je odměna. Postel je nejměkčí po namáhavé cestě. Bezpečný exekutor pokutových kopů, který má také vyšší plat, se rodí jen cvikem. I proto se Donald Trump podruhé stal miliardářem rychleji než poprvé.“

19. Průměrní lidé odmítají spojení mezi penězi a zdravím.
Bohatí lidé vědí, že peníze mohou zachránit život.

„Peníze nejsou všechno. Hlavní je zdraví. – Tyto věty jsou lež. Lidé mají celoroční členství na privátní klinice s garancí 24hodinového přístupu ke všem soukromým specialistům, kteří pečují pouze o malou skupinu klientů, takže mají jistotu, že v případě jakéhokoli náhlého problému o ně bude okamžitě postaráno. Za peníze si koupíte nejen zdraví, ale i život. Zeptejte se Billa Gatese, kolik dětských životů Africe zachránil.“

20. Průměrní lidé volí mezi rodinou a kariérou. Bohatí vědí, že mohou mít všechno.

„Nejméně času na rodinu mají zaměstnaní lidé. Bohatí mají na výběr. Mohou mít vše, co chtějí, pokud přijmou výzvu a díky tomu, co umějí a co je baví, se vydají za cílem, který si stanovili. Nevím, jak u vás, ale v USA je větší procento rozvodů v rodinách, které nemají dostatek peněz.“

Ve špatných sociálních podmínkách a bez vzdělání vyrostla řada miliardářů, jejichž příběhy a zpovědi pravidelně přináší každé vydání časopisu FC. „Když jste na tom hůř než jiní, je to největší dar. Motivace, motor. Z takových lidí se nakonec stávají miliardáři. Tak jako ve sportu často vítězí outsideři. Mají velký sen a sílu,“ řekl v rozhovoru pro časopis FC Ralph Lifshitz, Američan s běloruskými předky. Pardon, dnes známější jako módní návrhář Ralph Lauren.


ZDROJ: ČASOPIS FC