ALEJKA

ALEJKA

PŘEKLAD PSANÉHO SLOVA Z OBRÁZKU V ANGLICKÉM JAZYCE

TRANSLATION OF THE TEXT FROM IMAGE:::::::::::::::
WELCOME WITH LOVE IN MY BLOG, WHICH LET IT BE FOR ALL OF YOU LOOKING FOR A GUIDE INSPIRATION
IN THE COMMON PERCEPTION, HARMONY AND SHARING FEELINGS, EMOTIONS...


Zobrazují se příspěvky se štítkemzamyšlení. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemzamyšlení. Zobrazit všechny příspěvky

neděle 13. září 2015

STÁŘÍ ZAČÍNÁ POZDĚJI


Čím se život po padesátce liší od veškerého předchozího života?

Obecně se má za to, že hlavním důsledkem prodlužování lidského života je fakt, že staří lidé déle žijí. Jenomže tak to není.

Tím hlavním důsledkem, doslova obrovským a před našima očima proměňujícím celé lidstvo, není to, že stáří déle trvá, ale fakt, že mnohem později začíná.

Pro ty, kterým je dnes čtyřicet, padesát, pětapadesát let, začne stáří někdy v pětasedmdesáti, osmdesáti letech. Tedy o pětadvacet let později, než pro generaci našich rodičů.

Ještě docela nedávno byla v lidském životě tři hlavní období: mládí, zralost a stáří. Nyní „zralost“ nastupuje kolem padesátky a znamená počátek absolutně nové, dříve neexistující etapy lidského života.

Co o ní víme?

1. Trvá téměř třicet let – od padesáti zhruba do pětasedmdesáti.

2. Na rozdíl od dřívějších představ se fyzické a intelektuální možnosti člověka v tomto období při správném přístupu nesnižují a jsou minimálně stejné, v některých případech dokonce lepší, než v mládí.

3. Je to potenciálně nejlepší, nejhodnotnější období lidského života, neboť sjednocuje zdraví, sílu a životní zkušenosti. Podle všech statistických údajů posledních let nejšťastnější období života, jeho vrchol, přichází dnes přibližně v pětašedesáti letech.

4. Ti, komu je dnes 55-65 let, prožívají takové období jako vůbec první v lidské historii. Dřív zkrátka neexistovalo, protože lidé stárli mnohem dříve.

5. V nejbližších několika desetiletích se lidé ve věku 50 – 75 let stanou nejmohutnější věkovou skupinou na Zemi.

Čím se život po padesátce liší od veškerého předchozího života? 

Přece tím, že životu po padesátce nás nikdy nikdo neučil!

Kojence připravují na dětství, dítě na dospívání, dospívající na mládí a v mládí trávíme desítky hodin přípravou na nadcházející zkoušky zralosti. Teprve hranici padesáti let překonáváme bez sebemenší představy o tom, jak, čím a kvůli čemu žít dál.

Na tom není nic divného. Kde bychom měli takové znalosti vzít, když ještě pro generaci našich rodičů padesátkou jaksi oficiálně začínalo stáří a o dalším životě se spíš nepřemýšlelo.

Málokdy si uvědomíme, že životní program, který bez odchylky svou životní poutí následujeme, byl založen předcházejícími generacemi. Právě předcházející pokolení vytvořila všechny knihy, filmy a vzdělávací systémy, které v dětství a mládí formovaly naše vědomí.

Předcházející pokolení však neměla žádné představy o životě po padesátce. Z prostého důvodu: v jejich zkušenosti po padesátce v zásadě už o žádný život nešlo. Proto také není součástí životního programu, který jsme zdědili.

Podle veškeré sebrané statistiky těm, kterým je dnes nějakých 50-55, nezačne stáří dřív, než v osmdesáti letech. To je samozřejmě moc a moc příjemné. Prostě nám bylo darováno až pětadvacet (!) let aktivního, plného života. Problém se skrývá v tom, že zacházet s tímto dárkem nás nikdo nenaučil. Takže po padesátce někdy riskujeme ztrátu dobrých 25-30 let, když ji akceptujeme jako hranici stáří. Ztracená léta by pro nás přitom bez přehánění mohla být ta nejkrásnější v životě.

Po padesátce nastupuje v životě pozoruhodné období, kdy máme čas, máme zdraví i sílu, nemáme už sociální závazky, zato máme životní zkušenosti a do počátku stáří nám zbývá ještě čtvrt století!

Neutrácejte tento čas zbytečně. Později byste toho litovali.

Když je vám přes padesát, je pro vás dnes možné doslova všechno: nové zájmy, nová zábava, radosti a dojmy, nová kariéra, nová láska, nové cesty. Přitom kvalita těchto nových zážitků v mnohém daleko překračuje všechno, co vám bylo dostupné za zeleného, nezkušeného a povinnostmi svázaného mládí.


► V.Jakovlev

ČERPÁNO ► www. PRO NÁLADU

©2015 Připravila: ALENA pro ►http://alejka-sdcekaleidoskopu.blogspot.cz

neděle 9. srpna 2015

PO ČEM NEJEN TLOUSTNEME, ALE JSME PO TOM I DEMENTNÍ


„Tak tohle je prostě pecka“ - byla moje první reakce po zaboření nosu do loňské knižní novinky Moučný mozek. Americký neurolog David Perlmutter, který knihu napsal, mi dokonale potvrzuje informace, které jsem za poslední roky sesumírovala, a přidává pěknou porci novinek navíc. Nově a neotřele se dívá především na naše mentální zdraví – ukazuje vliv stravy na náš mozek.

Zní to nudně? 

Tak jinak: můžeme ovlivnit zda (a kdy) budeme dementní! 

Odvážné tvrzení, že? 

Ovšem má to pár pravidel (čtěte dál a dozvíte se je!) – dělat věci jinak než většina. Hledat si informace jinde než většina. Je na každém, do jaké míry a čemu člověk uvěří a do jaké míry hlavně začne něco dělat. Protože – jen věřit nestačí.

Je mi jasné, že kniha bude pro hodně lidí náročná – neustále se na stránkách zmiňují výzkumy a studie. Nu což, není to beletrie, ani červená knihovna. Já jsem si její čtení ale náramně užívala, jelikož se mi v každé kapitole potvrdilo něco, co jsem tak trochu věděla, nebo jsem tušila určitou spojitost. Vy knihu číst nemusíte, nechcete-li – mám pro vás výcuc – tento článek.

Konec moučných mozků v Čechách?

Perlmutttrovo poselství je přesně to, co si potřebujeme vštípit do našich (více či méně) moučných mozků i v Čechách. Jisté povědomí o tom, co je zdravé, už tu trochu je, ale stále to zazdíváme různými výmluvami, proč vlastně „to správné“ nemůžeme u nás aplikovat – uvedu pár oblíbených důvodů:

„Stejně je nejdůležitější být v pohodě, raději sníst rohlík s láskou, než jíst mrkev a být ve stresu.“
Něco na tom bude. Ale jenom něco. Psychika a strava jsou důležité 50:50. Jenže samotnou psychikou s rohlíkem v žaludku to vážně nedáte.

„Když přestanu jíst pečivo, vyřadím sebe (děti, babičku) ze společnosti. Je to nepřirozené.“

Ano, možná je to nepřirozené v moderní společnosti, ale kdo udělal normu z pojídaní moučných výrobků? A kdo ji drží při životě nejvíc? 

Ti, co z toho mají prospěch a plné peněženky – potravinářské a farmaceutické kolosy. 

Na tom se chceme podílet? 

Já myslím, že je potřeba vykročit vpřed, a začít budovat nové normy.

Povíme si něco o roli sacharidů v naší stravě a o tom, co se děje v našem těle po jejich nadměrné konzumaci. Také se mrkneme na vliv lepku na naše zdraví. Prostě a jednoduše, jak můžeme dopadnout, když budeme dál jíst kvanta chleba, rohlíků, koblih, těstovin, pizzy a chroustat ráno „cereálie“.

Všeho s mírou, celozrnné je zdravé… nebo snad… cože??

Hned ze začátku předesílám, že vám budu zase brát nejen křupavé rohlíky a sladké koblihy, ale i „rádoby zdravé“ celozrnné těstoviny, kuskus a bulgur. Komu se to nelíbí, ten… má smůlu. Taky se mi to nelíbilo. Do té doby, než jsem zjistila (a zažila) pozitiva bez-pšeničné stravy. Do té doby, než jsem pomohla několika prvním lidem. Když začnete vidět „ty zázraky“, které dokáže změna stravy, navždy vás to změní. 

Nejsem puritán a občas něco nezdravého sním, ale proč by to mělo tvořit součást 
mého každodenního paliva, když vím, že po tom budu nejen tlustá, ale i nemocná a blbá? 

Nevím jak vy, ale já se mám ráda. 
A i když jsem jinak dost „sluníčkovej člověk“, nechci vám mazat med kolem pusy.

Takže: celozrnné výrobky nejsou o moc lepší než výrobky z bílé mouky. Negativa konzumace obilovin nemůže vyvážit pár minerálních látek v celém zrnu. A když pečivo není čistě kváskové, stejně ty minerální látky tělo nezužitkuje. Pečivo, jakkoliv celozrnné, není zdravé.

Vliv genetiky se přeceňuje – nebuďte pasivní!

Mnozí už jste jistě slyšeli o epigenetice – o tom, že nejsme 100% předurčeni našimi geny umřít na něco konkrétního, nebo mít určitou nemoc. Máme sice zděděné nějaké sklony k různým nemocem, ale co také máme, je možnost podílet se na svém zdraví. Je opravdu jen několik chorob, které jsou vcelku dané (srpkovitá anémie, cystická fibróza…), a kde máme jen mizivou možnost působit preventivně – tyto choroby jsou ale relativně vzácné. Naprostá většina nemocných lidí má choroby, kterým lze předejít a i když už je máte, dá se s tím většinou také něco dělat. Čím dřív ale začnete, tím lépe.

Cukrovka a obezita 
– jistě, ale i migrény, epilepsie, deprese, Alzheimer či Parkinson, roztroušená skleróza…

Tohle vše souvisí s vaší stravou! Někomu se neobjeví žádná z těchto chorob do konce života (takových moc není), i když se stravuje s prominutím „jako dobytek“. Ale chcete to riskovat? Co takhle raději podpořit naše tělo v léčebných a přirozených mechanismech a nemuset do sebe ládovat miliony doplňků (stačí něco málo), natož léků (ty nejlépe žádné).

V naší poradně se často setkáváme s lidmi, kteří už mají za pět minut dvanáct. Není to lehká práce a já vás vyzývám: začněte řešit malé zdravotní problémy a nadváhu včas. Později to bude mnohem náročnější a dražší. Zapomeňte na to, že vás zachrání lékaři. Zachránit se můžete jen vy sami.

Jedno je jisté, a to, že: 
 NEJVĚTŠÍ SÍLA JE V PREVENCI 

– je prostě nutné uvědomit si rizika a začít žít uvědoměle. Jakmile si totiž nemoc již přivodíte, 
začíná být za pět minut dvanáct, a mnohdy je již po dvanácté.

Pojďme se postupně podívat na to, v čem je největší problém pšenice (plus dalších obilovin) a výrobků z mouky. Je to lepek a je to příliš mnoho sacharidů v celodenní stravě. Podíváme se dnes hlavně na jejich souvislost s naším mentálním zdravím. Bude to znít revolučně, nicméně je to podložené mnoha studiemi. Dnešní systém nechce, abychom o tom věděli. 
Kdo by pak bral ty léky, že jo.

Říká se, že cukr je zabiják – nepřehání se to trochu?

Naopak. Málo se to zdůrazňuje. Uvědomujeme si to stále málo, jak moc cukr (v přebytečném množství – takže skoro vždy) vadí. Vězte, že přebytečné množství je pro většinu lidí to, co mají každý den na talíři. Všichni tuší, že sladkosti a stolní cukr není ok. Většina z nás si tak nějak myslí, že se po tom prostě jen tloustne. Jenže…. je tu něco, co je mnohem horší, než jen pupek a velkej zadek. Je to poškozování našeho zdraví.

A jaký vliv má přemíra cukrů a obilovin na náš mozek? 

Výrobky z obilovin se v našem těle mění velice rychle na jednoduchý cukr, proto pro potřeby tohoto článku budu zjednodušovat a házet sacharidy do jednoho pytle.

Cukr v krvi a stárnutí organizmu

Jedním z dobrých ukazatelů vašeho zdraví je hodnota glykovaného hemoglobinu (HbA1c) . Ten nám říká, jak jsme na tom dlouhodobě (posledních 90 dní) s krevním cukrem. HbA1c má velkou souvislost s fungováním našeho mozku. Laicky – mít dlouhodobě v normě krevní cukr je důležité pro naše mentální zdraví.

Problém glykace při nadměrné konzumaci sacharidů

Pojem glykace znamená navázání sacharidů na bílkoviny, tuky nebo aminokyseliny. Příkladem je stárnutí pleti (vrásky a povadlost), kdy se vlákna bílkovin stávají méně pružná a deformují se. Do jisté míry je glykace nedílnou součástí života (stejně jako zánět nebo produkce volných radikálů!) a má zásadní podíl na stárnutí organizmu. Důležitou informací je, že snížením příjmu sacharidů můžeme zmírnit glykaci a tedy i stárnutí našeho těla. A nejen to!

Glykované proteiny totiž zvyšují (až 50x) tvorbu volných radikálů v těle – dochází pak k poškozování dalších tělesných struktur (i DNA) a následně k nemocím ledvin, oběhové soustavy, cukrovce a zrychlenému stárnutí.

Zařaďte prevenci nemocí do svých priorit – říkám tomu zodpovědnost

Jakmile se dopracujete k diabetu II. typu (cukrovce), zvyšujete výrazně riziko vzniku srdečních chorob a mozkových příhod, Alzheimerovy choroby a zrychluje se vaše mentální stárnutí.

Naprosto zásadní je proto prevence. Tedy snížení sacharidů ve stravě. Poškozování tuků, bílkovin, DNA i RNA volnými radikály je v našem těle značné již ze začátku, kdy ještě nepozorujeme příznaky neurodegenerativních nemocí – Alzheimerovu nebo Parkinsonovu nemoc. Když už nemoc propukne, už nemůžeme změnit úplně vše, jako před tím.

Čím větší břicho, tím větší riziko nemocí

Věděli jste, že přebytečný tuk v těle funguje jako samostatný orgán? 

Nejhorší je viscerální – břišní tuk – spouští záněty v těle a narušuje metabolické procesy.

Když jde o hubnutí, s cvičením je to vždycky lepší, ale zásadní je úprava jídelníčku. Na nízkosacharidové stravě se hubne nejlépe a navíc je to nejzdravější strava pro naše tělo. 

Co víc chít?

 Jistě, ne vždy to jde jako po másle, z dřívějška máme zhuntovaný metabolismus, rozhozené hormony, u některých lidí to bude prostě trvat, než se dá jejich metabolismus do pořádku. Ale moc jiných možností, než umírnění konzumace sacharidů (plus na to navázaná pravidla), podle mě není. 

A proč taky hledat jiné cesty, když náš organizmus k takovéto stravě mnoho 
let inklinuje a dělá mu velice dobře. 

Proč hledat něco, co nám jako lidstvu není přirozené? 

Proč vyrábět neustále nové přípravky na hubnutí, když ten hlavní nástroj máme přímo před očima – základní potraviny a základní pohyb.

brain„2.600.000 let se vysokotučná (nízkosacharidová) strava podílela na utváření lidského genomu. Jinak je tomu až posledních 10.000 let a my čím dál víc tloustneme.“


Stále si myslíte, že cukry jsou nejlepším zdrojem energie?

O vlivu cukru na naše cévy, o tom, jak je to s cholesterolem – chci napsat zase jindy. To je také téma s velkým T. Ve zkratce – zapomeňte na řešení cholesterolu, nasyceného tuku a dalších pseudo-problémů. Problémem je cukr a přemíra sacharidů + přemíra nevhodných tuků (většinou rostlinného původu), což vede k větší zánětlivosti v celém organizmu.

Mírná ketóza je velice zdravá

Na rozdíl od jiných savců, dokáže lidský mozek zužitkovat alternativní zdroje energie. Dochází k tomu cca po třech dnech, je-li ve stravě „nedostatek“ glukozy. Proto nemáme problém být určitou dobu bez potravy. A není to tak, že bychom začali hned odbourávat naše svaly (z bílkovin totiž umíme také tvořit glukózu). Umíme získávat energii i z tzv. ketolátek. Kyselina beta-hydroxymáselná (beta-HBA) je dokonce účinnější palivo než glukóza. Najdeme ji například v ….tádydááá… kokosovém oleji. Tato mastná kyselina navíc chrání naše nervové (mozkové) buňky.

Mírná ketoza je mimochodem velice zdravá. Pozor – někdy dochází k záměně pojmů keto-acidoza vs. ketóza. To první se může stát jen diabetikům I. typu – jelikož jejich tělo nedokáže produkovat dostatek inzulínu a z důvodu poklesu pH a neschopnosti zužitkovat glukózu bez inzulínu dojde k závažnému stavu, kdy je nutné vyhledat lékaře. U zdravého člověka se to nestane. Pro diabetiky, kteří si musí píchat inzulín, tedy není ketóza vhodná, z výše zmíněného důvodu. Pro většinu ostatních lidí je její lehčí forma naprosto vhodná. Když to hodně zobecním, většině lidem by stačilo čerpat sacharidy téměř jen ze zeleniny.

Druhý viník našich problémů – lepkavá bílkovina

Nejde jen o cukr a přebytek sacharidů, vadí nám i lepek. Všem.


„Citlivost na lepek je největším a nejpodceňovanějším zdravotním rizikem dneška.“

Gluten (lepek) znamená latinsky lepidlo. Extrémním projevem citlivosti na lepek je celiakie. Ale není to tak, že buď vám lepek vůbec nevadí, nebo vadí a jste celiak. Mezitím je mnoho mezistupňů. Zajívamé je, že každý čtvrtý člověk má od narození větší náchylnost k celiakii.

Asi 30 % západní populace má vyšší citlivost na lepek. S ohledem na naši nervovou soustavu ale do určité míry škodí všem. U každého člověka se to projeví jinak, podle jeho zděděných sklonů k určitým nemocem – obezita, srdeční onemocnění, autoimunitní choroby. Preventivními kroky se těmto nemocím dá přecházet!

Dnešní obiloviny jsou jiné než ty před 10 000 lety! Obsahují až 40x více lepku než před desítkami let. Jejich konzumace je mnohem návykovější. Po rozložení lepku na polypeptidy, tyto tzv. „exorfiny“ pronikají do mozku – mohou se navázat na morfinové receptory a navodit „pocit opojení“. Ano, konzumace houstiček je návyková. Sladké pečivo je ještě horší.

Perlmutter dokonce tvrdí, že průmyslově zpracovaná pšenice (chléb apod.) zvyšuje glykémii více než sacharóza – stolní cukr. Z jeho vlastní praxe neurologa má bezpočet případů zásadního obratu zdraví u lidí, kteří vyloučili lepek ze své stravy a snížili konzumaci sacharidů ve prospěch tuků – a ejhle – zbavili se deprese, chronické únavy, zvrátili diabetes II.typu…

Lepek také nabourává náš imunitní systém tím, že brání vlastní tvorbě antioxidantů. 

Jíst lepek a přitom brát antioxidanty za x tisíc Kč?

 Volba je na vás. Podle informací, které mám, je nejúčinnější nebránit vlastní antioxidančí kapacitě našeho organizmu a podporovat ji, než užívat antioxidanty jako takové v doplňcích. To ovšem neznamená, že jsem proti doplňkům a antioxidantům obecně. Toto téma je na delší dobu, můžeme to probrat na konzultaci, v souvislosti s vašimi individuálními potřebami.


„Skoro 2.000 let trvalo, než jsme přišli na to, že běžná bílkovina (lepek), kterou jsme zařadili do svého jídelníčku z evolučního hlediska teprve nedávno (před nějakými 10.000 lety) může způsobovat nemoci, které postihují nejen naše trávicí ústrojí, ale i kůži a nervovou soustavu. U lidí s neurologickými projevy citlivosti na lepek nemusí být přítomny příznaky v zažívacím traktu, takže neurologové musí znát běžné neurologické symptomy této nemoci a metody její diagnostiky.“
Dr. Hadjivassiliou a kolegové v Journal of Neurology, Neurosurgery and Psychiatry z roku 2002.

To stále ještě není vše, na řadu přicházejí hormony

Hormony a jejich obrovský vliv na obezitu a další nemoci

Leptin

Jedná se o hlavní hormon, který zodpovídá za zánětlivé reakce našeho těla a spolurozhoduje o tom, zda-li nás popadne neovladatelná chuť na sacharidy, je silně ovlivňován spánkem. Tento hormon je velice důležité dostat pod kontrolu. Byl objeven teprve roku 1994, produkován je totiž…. tukovými buňkami – ha! Leptin dokáže hodně promluvit do toho, zda skončíme jako vypasená prasátka, a jak moc se nám zcvrkne mozek!

Leptin patří do velice složité hormonální soustavy našeho organizmu, a mimo jiné má i vliv na naše emoce. Sám o sobě leptin není špatný, ale vadí nám, když je ho moc (tzv. dobrého pomálu). Čím vyšší citlivost (schopnost receptorů rozpoznat ho) si k leptinu uchováte, tím budete zdravější. Leptin v podstatě řídí metabolismus savců. Řídí, kdy dostaneme hlad i kolik energie uložíme do zásob.


„Jestliže je někde ve vašem hormonálním systému zádrhel, třeba při vylučování adrenalinu nebo pohlavních hormonů, bez upravení hladiny leptinu s tím nic nesvedete.“
N.T. Gedgaudas (uznávaná nutriční terapeutka) – Primal Body, Primal Mind, 2011

Nízká hladina leptinu vede k přjejídání. A odkud pochází ta nízká hladina? Spánková deprivace!

Leptin má jistou podobnost s inzulínem. Oba hormony potřebujeme v určitém množství. Oba v nadbytku velice škodí a jsou prozánětlivé. Můžete si přivodit jak inzulínovou tak leptinovou rezistenci (neboli necitlivost vašich buněk vůči těmto hormonům – a to už začíná být průser). Nápravou přebytku těchto hormonů je pouze kvalitní spánek a úprava stravy.

Ghrelin

Ghrelin je hormon, který nám dá najevo, že je třeba se najíst. Nerovnováha mezi leptinem a ghrelinem je problém. Člověk, ač najedený, má „hlad/chuť“ jíst dál. Jak to pak vypadá, možná mnozí znáte z vlastní zkušenosti.

U mužů stoupá hladina ghrelinu při nedostatku spánku. Mají pak více chutě na sacharidové potraviny. Dochází k rozkývání glykémie, zánětům, onemocněním spojených s funkcí mozku. U žen je jiný mechanismus se stejným výsledkem – při nedostatku spánku se sníží hladina hormonu, který potlačuje chuť k jídlu.

Jak „přepsat svoji budoucnost“ aneb co můžeme udělat s tím, co víme

Co dělat, chceme-li být zdraví a nemít: cukrovku, anorexii, deprese, epilepsii, schizofrenii, Alzheimerovu nebo Parkinsonovu chorobu? 

A když už něco z toho máme, jak se co nejdéle udržet fit 
(konzultujte prosím svůj zdravotní stav s odborníkem!)?

Omezte příjem sacharidů na cca 50-100 g denně (nezapomeňte, že toto je velice individuální, někomu doporučím ještě méně – akutní stavy, někomu mnohem více – výkonnostní sportovec). Určitě nejezte pravidelně více než 150 g sacharidů denně. U mnoha lidí se uplatní tzv. ketogenní dieta a to i jako součást léčby onemocnění – snížíme příjem sacharidů pod 50 g / den, zdrojem energie jsou pak ketony místo glukózy.

Nejezte obiloviny obsahující lepek (pšenice, žito, ječmen).

Hýbejte se minimálně 20 minut denně (alespoň procházky). Ideál je někde jinde, ale toto je nezbytné minimum. Aerobní pohyb má velký vliv na zdraví našeho mozku! A nemusíte nikde běhat do umření, stačí běžný pohyb – třeba ta chůze. Pohyb totiž tlumí záněty, zvyšuje citlivost na inzulín, zlepšuje regulaci glykémie a mnoho mnoho dalšího. Podle uskutečněných studií je pro váš mozek přínosnější procházka než luštění křížovek!

Skvělými doplňky jsou kurkuma (protizánětlivý kurkumin, je obsažen v kari), DHA (jedna z omega-3 mastných kyselin). Dále pak vitamín D, probiotika, kyselina alfa-lipoová, resveratrol a kokosový olej.

Své místo má i pravidelný půst a taky již zmíněný spánek.

Nechte si poradit a pomoct přímo od nutričních terapeutek

Konkrétní rady, a to tak, aby fungovaly právě Vám, poskytneme na individuálních konzultacích. Chcete-li pomoci s čímkoliv ohledně stravy a Vašeho zdraví – jsme tu pro Vás v poradně Paleo Spirit. Nebojte se nás kontaktovat, i když už máte nějaké zdravotní problémy (roztroušená skleróza, cukrovka, Parkinsonova choroba, nebo „jen“ obezita) – stravou se dá opravdu hodně změnit a zlepšit. Pracovat na sobě budete hlavně VY, my Vám ovšem pomůžeme s jídelníčkem, nasměrujeme, podpoříme, povedeme vás. Rády pomáháme lidem hubnout, ale ani nevíte, jak nás těší, když někomu pomůžeme zlepšit jeho zdraví. To je naše hlavní poslání.

Pár slov na konec
„Chci vám říct, že degenerace mozku není předurčena geneticky. Není nevyhnutelná. A pokud patříte k těm, kdo trpí nějakou jinou nemocí, která má svůj původ v mozku, např. chronickými bolestmi hlavy, depresí, epilepsií nebo výkyvy nálad, pak nemusí být na vině vaše zděděná DNA.

 Souvisí to s tím, co jíte!“

David Perlmutter – neurolog, člen Amerického sdružení pro výživu, zakládající člen Amerického výboru pro integrační a holistickou medicínu, autor knihy Moučný mozek (Grain Brain).


ZDROJ ČERPÁNÍ  ►ANNA JERMÁŘOVÁ

©2015 Připravila: ALENA pro ►http://alejka-sdcekaleidoskopu.blogspot.cz

NENOSIT BOTY MÁ VELKÝ SMYSL

AUTORKOU TEXTU I ČLÁNKU ► ALUE.K. LOSKOTOVÁ

Už jsem v minulosti psala o tom, že na mě lidi koukají trochu divně, když kolem nich projdu bosky. Chodník, silnice, tráva, je mi to jedno, jdu si bosky, když můžu. Ať na mě kouká kdo chce, neví o co přichází. Většina lidí nedokáže pochopit, co mě na tom tak naplňuje, ale těch důvodů je mnoho a jsou opravdu pádné.

Příroda mi dala ploché nohy, díky kterým jsem si prožila hodně bolesti jako dítě. Postupem času jsem však zjistila, že ploché nohy nejsou bolestivé jako takové, že ony NEJSOU MŮJ PROBLÉM, jak mě pořád všichni učili.
Naučila jsem se mít svoje nohy ráda, i se obdivovat tomu, že jsou krásné. Nějakou dobu mi to trvalo, ale nakonec jsem se do toho stavu naprostého sebepřijetí dostala... A také jsem zjistila, co nás ,,platfusáky" vlastně tak strašně bolí. Nejsou to naše nohy, ale BOLÍ NÁS BOTY. Respektivě nepřirozené prostředí, do kterého nohy každý den všichni strkáme.

Protože plochá noha je citlivější na cokoliv nepřirozené, hlásí mnohem jasněji než noha zdravá, že je něco v nepořádku a že se jí něco nelíbí. Jinak než bolestí to neumí... Zdravá noha vydrží více, ta zatne zuby a začne bolet, až když člověk zajde do extrému. Třeba že stráví celý den na jehlách.


Když cítím bodavou bolest nohou po delší chůzi, potom jediné co stačí, je SUNDAT SI SANDÁLKY nebo tenisky a v okamžiku, kdy dostoupím plochou nohou na holou zem, projede celým mým tělem obrovská úleva, spojená se slastí. Něco podobného, jako kdyby vám po velice náročném dni někdo dělal profesionální masáž zad se vším všudy a vonnými olejíčky k tomu. - Vzdychnu úlevou a bolest je najednou pryč, jako když utne. Netrvá to ani půl minuty, a to je to velice intenzivní.

Jeden z důvodů, proč fakt nemám ráda zimu je, že v ní nemůžu chodit bosky. Můžu, když je mokro nebo chladno, ale ne v mrazech. Mnohdy se mi ale stane, že v zimě jdu v těch svých kožených kozačkách a i když jsou mi volné a dobře prošlápnuté, moje nohy po hodině chůze začínají bolet a já musím vydržet až do konce. Nejhorší to je při pozdních návratech domů, když vám ujede spoj a vy tu hodinku jdete pěšky. Dost blbé je to i ve chvíli, kdy má člověk punčocháče a nechce si je zničit. Ach ta móda... Chce to více nošení delších sukní.

Pokud je bota zdravotní, tzv. ortopedická, bolí mě z ní noha už za deset minut, protože mě ta bota ještě tlačí i tam, kde klenbu prostě nemám... A noha trpí jako zvíře.

Když jsem byla malinká, máma mě učila zajímavé protiklady:

,,Choď hodně bosky venku, když je hezky. Holá země masíruje plosky a nožičky budeš mít zdravější."
To jsem dělala ráda, bavilo mě to. Kolem domu byla dost velká zahrada, trávník, pozemek a nebyl proto problém být venku, chodit bosky, masírovat nohy a cítit se u toho komfortně.

,,Choď hodně po špičkách, to se ti klenba zformuje."
Zkoušela jsem to v dobré víře, ale efekt to nemělo, po chvilce nohy bolely a po letech zjišťuji, že způsobovat si bolest opravdu není dobré považovat za proces samoléčby. Navíc chůze po špičkách je nepřirozená pro páteř a není zdravá pro celkové držení těla. Když se po nich člověk občas sám projde, je to v pořádku, ale dlouhodobě to v pořádku není. Nakonec jsem i ráda, že jsem to příliš často nepraktikovala.

,,Nos ortopedické boty, tady máš, tyhle mají dobrou výztuhu." - a ,,Choď neustále v papučích, nechoď doma bosky...

Kde máš papuče?!"
- To bylo pro mne dost matoucí.

Takže venku mám, ale doma nesmím...?


Z ortopedických bot mě bolí nohy strašlivě, přesto jsem v nich se zatnutými zuby vydržela celou školku, základní školu, kus střední, chodila jsem v nich i doma. Moje maminka - když byla ještě zdravá a nějak to fungovalo, to mi bylo max. 6, takže je to opravdu dávno - mi i dokonce v dobré víře doma vyráběla podložky pod klenbu nohy, co mi dávala do bot.
Neustále se mi slibovalo, že když budu cvičit na nohy, chodit bosky, po špičkách, když budu dělat cviky pro plochou nohu a když budu dlouho chodívat v ortopedických botách, tak že se mi to spraví... Nespravilo se mi vůbec nic. Jen jsem hromadu let trpěla bolestmi, které nebyly vůbec nutné.

Mírné zlepšení klenby nohou (a silné zmírnění bolestivosti z bot, předtím jsem ušla sto metrů a už to bolelo) jsem paradoxně zaznamenala po dlouhodobé detoxikaci organismu podle Jonášovy metody. Žádný z preparátů nikdy neměl nic společného s napravováním plochých nohou. Dodneška tomu moc nerozumím, ale je to pro mne něco jako zázrak. Možná mě v tomto směru ještě nějaký vývoj k lepšímu čeká, přestože jsem už Jonášovky vyměnila za jiné metody. Nebo je možné, že nohy přestaly tak moc bolet právě proto, že jsem je tehdy přestala považovat za ,,problémové" a přijala jsem je jako svoji součást.

Postupem času jsem se naučila s tím žít, učila jsem se sebelásce a pozorovala jsem, co dělá mým nohám dobře a co ne.
Ortopedická bota, tzv. ,,zdravotní" je pro mě nepohodlná, bolestivá a nepřinesla mi v životě nikdy žádné výhody. To je přesný opak toho, co tyto boty slibují a co se od nich všeobecně čeká!
Naopak úplně ploché rozšmajdané boty, jsou pohodlné a noha z nich bolí většinou úplně minimálně. - Údajně pro mě absolutně nevhodné. Dneska se snažím pořizovat pohodlné ploché boty, co si můžu rozšmajdat.
Ortopedická doporučení už jsem s konečnou platností absolutně zavrhla a kdyby někdy v teoretické budoucnosti moje případné děti po mě ploché nohy podědily, prostě bych jim sebrala boty a bylo by to vyřízené... :D

A pak došlo nové poznání: Když mě nohy bolí tak moc, že už to nejde vydržet, sundání bot OKAMŽITĚ zastaví jakoukoliv bolest, i tu co vystřeluje do nedohledných částí těla. Najednou všechno přestane a já ujdu ještě mnoho hodin, klidně naboso, kdežto v botách by bylo nutné dělat přestávky a pak bych stejně odpadla.


Máte ploché nohy? - CHOĎTE BOSKY

Začátky jsou náročné v tom smyslu, že nohy nejsou zvyklé na nerovný povrch. Když je celý život mačkáme v nějakém modním škrpálu, úplně zdegenerují a něco, co je jim přirozené a pro co byly přírodou stvořeny, se jim nelíbí.
Beton je drsný, každý kamínek se zapichuje do paty, noha po chvilce začíná pálit, její kůže je podrážděná, a někdo má dokonce z toho i pliskýře.
To jsou všechno nepříjemné počáteční projevy, které by postupem času odezněly, protože noha by si sama zvykla a začala by si to naopak užívat. Ale moderní člověk digitální doby chce hned všechno okamžitě, TEĎ, instantně, ten na nic čekat nebude... A je mu to nepohodlné, takže si zase boty nazuje a už se k tomu nevrátí... A diví se, jak někdo může chodit bosky, protože je to přece tak ,,strašné".

Inu, jiný člověk tak chodit může. Protože jeho noha ví, co je přirozené. - Bota přirozená není.

Moje neoblíbenějš procházky jsou ty, kdy je teplo, beton nebo chodníček je mírně nahřátý. Z domu vyjdu tak, že boty si nesu v ruce, nebo zavěsím někam na tašku. Když narazím na ostrý hrubý štěrk (ten opravdu příjemný není), boty nazuju, přejdu ho, pak zase zuji a jdu dál. Tímto způsobem ujdu mnohem delší vzdálenosti než normálně, je to velice pohodlné, zdravé a naprosto bezbolestné.

Také chůze je vědomá. Moderní člověk je zvyklý prostě jít, jako buldozer, nekouká nalevo ani napravo. (... a nepozdraví) Tak se mu docela snadno stane, že přistane botou v atomovce (tím je myšlen exkrement, zpravidla psí a dle Murphyho zákona schválnosti čerstvý a lepivý.), nebo zašlápne nějakého živého tvora, který za nic nemůže, jen se mu zrovna připletl do cesty. (Hlemýžď vám neuhne, i kdyby stokrát chtěl a zkuste ho nechtěně zašlápnout bosou nohou. To nejde, protože okamžitě reagujete na překážku, kdežto necitlivá noha v botě udělá *křup* a šnek má po ptákách. Vaše omluva je mu poté *víte na co*...)
Když jde člověk bosky, nemusí mít zrak neustále zaměřený na zem. Rozhlíží se kolem, jde s hlavou vztyčenou, ale zhruba více mapuje, po čem chodí, případně co bude následovat jako další... Uvědomuje si to. Vnímá odlišnost různých povrchů a dává si pozor, kam šlape. Když jdete bosky, v podstatě díky tomu nejsou nehody, které běžně vznikají z čisté lidské nepozornosti. Protože lidem díky botám je opravdu obecně jedno, po čem šlapou. Nedívají se na to.

Takže ten obecný ,,argument" proti chození bosky ,,No fuj, co když šlápneš tou bosou nohou do atomovky," je vlastně přesně naopak. Lidi bez bot do nich nešlapou, nejdou totiž jako buldozer.

Bosá chůze je vědomá chůze, je velice relaxační, naplňující a přináší velké množství požitků.
Někdy chodím bosky různě po okolí a u toho si vezmu do ruky sloupeček čokolády. Je to skvělé. Představte si, že jdete, masírujete si nohy, stimulujete všechny reflexní body v těle (to vás silně energetizuje, orgány úplně vibrují blahem), u toho vnímáte rozlišnost povrchů, což vás uspokojuje, je to zajímavé a u toho ci cucáte čokoládu. Z takové procházky existuje pouze jeden jediný výsledek: Budete po chvíli ten nejspokojenější člověk na celém světě a zachováte si snadněji po dlouhou dobu pevné zdraví.




©2015 Připravila: ALENA pro ►http://alejka-sdcekaleidoskopu.blogspot.cz

středa 25. března 2015

DVANÁCT KAPEK V MOŘI


Byl jednou jeden žák a ten se zeptal Mistra: "Co mě odděluje od pravdy?"
A Mistr řekl: "Nejsi sám, kdo je oddělený od Pravdy. Je mnoho takových."

A dále pokračoval: "Povím ti dvanáct malých příběhů, které ti budou připadat jako velice jednoduché. Musíš je ale projít mnohokrát, a i když se budeš myslet, že jsi je pochopil, nepřestávej je stále procházet. Dělej to tak dlouho, až jimi prostoupíš, až se z malých příběhů stanou velké a z velkých zase malé."

Dvanáct příběhů

První příběh
Byla jednou jedna kapka v moři, která tvrdila, že moře nikdy neexistovalo. 
A stejně tak je to i s mnohými lidmi. Stojí ve středu Boha a tvrdí, že Bůh nikdy neexistoval.

Druhý příběh
"Chci svoji svobodu," dožadovala se jedna kapka v moři a moře ji ve své milosti vyzdvihlo na svůj povrch. "Chci svoji svobodu," dožadovala se zase kapka. A slunce bylo plné milosti a vyzdvihlo ji do oblak. "Chci svoji svobodu," dožadovala se stále kapka. A oblaka byla dobrotivá - spustila ji zase dolů. 
A tak byla opět v moři.

Třetí příběh
Intelektuální kapka je intelektuální kapka vody, ne moře.

Čtvrtý příběh
"Všechny tyto kapky v moři za nic nestojí," řekla kapka v moři.

Pátý příběh
"Bezpochyby, jednu věc už jsem poznala. Jsem o něco důležitější než moře."

Šestý příběh
"Asi se nikdy nepotkám s mořem," povzdychla si kapka v moři.

Sedmý příběh
"Ale, co je mně po moři," řekla kapka v moři.

Osmý příběh
Jedna kapka vody bojovala se svým osudem. I když byla uprostřed moře, nechtěla o moři nic vědět.

Devátý příběh
Jedna kapka v moři svolávala ostatní kapky, aby mohly udělat povstání v moři.

Desátý příběh
"Z titulu mé moci," řekla kapka druhé kapce uprostřed moře, "z titulu mé moci jsi od tohoto dne vyloučena z moře."

Jedenáctý příběh
"Jsi v mé lásce," řeklo moře kapce vody. Ale kapka moře neslyšela,
protože byla naplněna láskou k jiné kapce.

Dvanáctý příběh
"Kdyby se mi podařilo..", uvažovala kapka vody, "aby každá kapka v moři byla v mé lásce, stala bych se celým mořem." A tak začala zahrnovat jednu kapku za druhou do své lásky. Byla tam však jedna kapka, která jí jednou velmi ublížila. Způsobila jí největší utrpení v životě. A tak ji přes všechnu svou lásku nedokázala odpustit. Jen proto, že nezahrnula jednu jedinou kapku do své lásky, jen jedna jediná chyběla - nestalo se z ní moře.

Poslední příběh

Byla jednou jedna kapka vody, která hledala ticho moře, dálku moře a lásku. "Ty jsi já," řeklo moře, "a já jsem ty." Otevřelo svoji náruč a přijalo kapku. A to, co patřilo moři, patřilo od té chvíle i kapce. Stala se tichem, stala se dálkou moře a její hloubka byla požehnáním pro tento svět.

"Věz, můj žáku, moře je plné odpuštění pro ty, kteří ho milují a přijme do sebe ty, kteří si to opravdu přejí." "Ale co když je taková kapka vody velice špinavá, co potom?" zeptal se žák. Tehdy se Mistr z celého srdce rozesmál a řekl:
"Žádná kapka nemůže být tak špinavá, aby ji moře nedokázalo očistit."

©2015 Připravila: ALENA pro ► http://alejka-sdcekaleidoskopu.blogspot.cz

neděle 1. června 2014

Úvaha o lidském studu


Existují různé názorové skupiny a sdružení, které považují větší, nebo menší míru tělesného obnažování za jedno nejlegitimnějších lidských práv. Mezi nejextrémnější projevy těchto trendů patří nudismus a mezi umírněnější současná, a to zejména ženská móda.

Tyto názorové skupiny mají samozřejmě mnoho pádných argumentů prokazující proč je to správné, legitimní a žádoucí. Vzpomeňme třeba například ten, že člověk pochází ze zvířete a u zvířat je nahota něčím absolutně přirozeným a normálním. Něčím tak přirozeným a normálním, že by to mělo být zcela normálním a žádnou výjimečnou pozornost nevzbuzujícím i u člověka, který je v podstatě pouze dalším pokračujícím článkem dlouhodobého evolučního vývoje.

Pokusme se nyní zareagovat na tento názor a poukázat na obrovský rozdíl mezi nahotou zvířat a nahotou lidí, kterou spolu nelze vůbec srovnávat. Už z povahy věci samé, čili z nepřeklenutelné druhové rozdílnosti mezi zvířetem a člověkem totiž vyplývá absolutní nelogičnost ospravedlňování nahoty člověka, nahotou zvířete.

Každý přece ví, že člověk stojí ve vývoji výše. To znamená, že jeho vnitřní podstata je úplně jiná, než vnitřní podstata zvířete. V evolučním vývoji obdržel člověk ze zvířecího světa pouze tělo, zatímco jeho nejvnitřnější jádro - čili to, co nás od zvířat odlišuje, je úplně jiné. Je jím duch! Duch člověka, jehož úkolem je produchovňovat, zušlechťovat a povznášet vše kolem nás, to znamená i z evolučního vývoje vzešlé, hmotné zvířecí tělo a přetvořit ho do výsostně lidské podoby.

Neboť první lidé se svým tělesným vzhledem podobaly více opici než na člověku, ale duch, sídlící v jejich nitru postupným vývojem zušlechťoval jejich polozvířecí tělo a dával mu lidskou formu.

Nahota, spojená s bytostnou podstatou zvířete byla přirozenou a vlastní ranním stádiím lidstva na zemi. Ale čím víc duch zušlechťoval tělo i vše kolem sebe, tím více byla lidmi pociťována nutnost zahalování se, která nepramenila pouze z potřeby chránit se před chladem, ale ze stále intenzivněji se probouzející vlastnosti ducha - studu. Čím byl totiž lidský duch vyvinutější, tím intenzivněji v něm rostl pocit studu. Obecně se totiž neví, že právě stud je jistým měřítkem výšky duchovní úrovně člověka: čím intenzivněji je jím vnímán, tím vyšší je duchovní úroveň daného jedince.

Podívejme se z tohoto úhlu pohledu na dění kolem nás. I v současnosti se na zemi nachází mnoho komunit a skupin, u kterých je nahota naprosto přirozená. Avšak téměř vždy jde o komunity, stojící na nižších stupních vývoje, žijící v odlehlých pralesních oblastech nebo jiných odlehlých částech světa, daleko od civilizace. Tito lidé jsou prostí, přirození a spontánní, žijící v symbióze s přírodou, což by v podstatě nebylo špatné, pokud by se nejednalo o ustrnutí na jednom z nezbytných vývojových stupňů lidstva.

A teď, v protipólu se podívejme na život lidí v 19. století, konkrétně na ženskou módu například v Anglii, nebo i v jiných částech Evropy, vyznačující se nošením dlouhých sukní, dlouhých rukávů a pod krkem upnutých límců.

Na těchto dvou příkladech vidíme, jak se výše vzrůstající duchovní úrovně automaticky promítá do zvýšené potřeby kultivovaného zahalování těla.

Během celé historie samozřejmě existovaly i různé menšinové trendy, snažící se eliminovat pocit studu v člověku, ovšem takzvané "moderní" 20. století učinilo v této oblasti přímo revoluci. Revoluci v negativním slova smyslu, jejímž prostřednictvím jsme začali sestupovat dolů namísto toho, abychom kráčeli vzhůru. Onen duchovní úpadek se projevil odsuzováním přirozeného studu, který začal být považován za zaostalost a nemodernost.

Zdravé cítění studu není však stíráno jen na hmotné úrovni vzrůstající nestydatostí a zvráceností v odhalování fyzického těla. Stud je v lidech programově eliminován žel i v oblasti duševní a to prostřednictvím duševního odhalování se.

Vezměme si například takové zdánlivě neškodné, mobilní telefonování. Člověk někdy až žasne, o jakých důvěrných a intimních věcech jsou lidé schopni mluvit na veřejnosti, což svědčí o tom, že opravdu ztrácejí stud.

Rovněž lze zmínit, u nás ještě ne v takové velké míře jako na západě, rozšířenou módu různých psychologů a psychoterapeutů, která je založena na absolutním duševním odhalování se před jiným člověkem, čímž se v lidech cíleně ničí jedna z nejušlechtilejších složek jejich osobnosti - zdravý, přirozený stud, spočívající v bytostném právu každé lidské individuality na zachování nedotknutelnosti osobní duševní intimity.


A tak, pod pojmem "modernost" se jak zevně - ve fyzické oblasti, tak i uvnitř - v duševní oblasti, usilovně bortí všechny mantinely zdravého studu a s těmito snahami kráčí ruku v ruce celkový duchovní úpadek lidstva. Neboť, jak již bylo řečeno, míra zdravého studu je mírou skutečné duchovní úrovně jednotlivce i mírou duchovní úrovně celé civilizace. Zákonitě totiž platí, že vzestup v pociťování studu je zároveň vzestupem společnosti, avšak úpadek studu je nezbytně úpadkem společnosti. A tento úpadek, jehož jednou z příčin je i ztráta studu právě prožíváme.


► M. Šupa
► ZDROJ

středa 14. května 2014

Povzbuzení: Modlitba ve stáří


Rady ze 16. století, připisované sv. Františkovi Saleskému
- čas jim však vůbec neubral na aktuálnosti.

Pane, ty víš lépe než já, že den ode dne stárnu a jednoho dne budu starý.
Chraň mě před domněnkou, že musím při každé příležitosti a ke každému tématu něco říci.
Zbav mě náruživosti chtít dávat do pořádku záležitosti druhých. 
Nauč mě, abych byl uvážlivý a ochotný pomáhat, ale abych přitom nevrtal a neporučníkoval.
Zdá se, že je škoda z přemíry moudrosti nerozdávat - ale ty, Pane, víš, že bych si rád udržel pár svých přátel.
Nauč mě, abych dovedl mlčky snášet své nemoci a obtíže. 
Přibývá jich a chuť hovořit o nich roste rok od roku.
 Netroufám si prosit, abys mi dal dar s radostí poslouchat druhé,
když líčí své nemoci, ale nauč mě trpělivě je snášet. 
Také se neodvažuji prosit o lepší paměť,
 ale jen o trochu větší skromnost a menší jistotu, když se má paměť neshoduje s jejich pamětí.
Nauč mě té obdivuhodné moudrosti umět se mýlit. 
Drž mě, abych byl, jak jen možno, laskavý. 
Starý morous je korunní dílo ďáblovo.

Nauč mě u jiných odhalovat nečekané schopnosti a dej mi krásný dar, 
abych se také o nich dovedl zmínit. Mám vrásky a šedivé vlasy. 

Nechci si stěžovat, ale tobě, Pane říkám: bojím se stáří.

Je mi tak, jako bych se musel rozloučit, nemohu zastavit čas. 
Pociťuji, jak den ze dne ztrácím sílu a přicházím o bývalou krásu. 
Byl jsem pyšný na to, že se stále ještě mohu
 měřit s mladými. Teď cítím a uznávám, že již toho nejsem schopen. 
Byl bych směšný, kdybych se o to pokoušel.
Ale ty, Pane, říkáš: "Kdo věří ve mně, tomu narostou křídla jako orlovi."
Dej mému srdci sílu, abych život přijal tak, jak jej řídíš ty.
Ne mrzoutsky, ne lítostivě se skleslou náladou, ne jako odcházející,
 ale jako vděčný  a připravený ke všemu, k čemu mě ty ještě povoláš.

A k tomu mi dej všechnu sílu srdce.

AMEN


( Sv. František Saleský, 1567 v zámku Sales - 1622 v Ženevě), biskup ženevský a zakladatel řádu, spisovatel francouzský. Studoval v Paříži u jezuitů. Založil Bratrstvo kříže , určený k vyučování chudiny a lidumilství. Byl výmluvný, dobročinný a příkladně ctnostný, žil chudě, oddán kázání, kontemplaci, modlitbě a dobročinnosti. Byl v povaze jemný a vybraný, mocné a potavé obraznosti, mírný, laskavý srdcem, silný a bohatý duchem. (Zkráceně podle 9 dílu Ottova slovníku naučného, Praha 1895, str.635 a násl.)


Kamila Moučková & Richard Pachman - Modlitba ve stáří HD



► ZDROJ VIDEOUKÁZKY ►RICHARD PACHMAN

pondělí 8. července 2013

Každý z nás potřebuje lidi, kteří se k němu dobře chovají...


„Potřebuji tě!“
Toto slovo jsme už
ve svém životě
někomu řekli.
A blaze tomu,
kdo má někoho,
kdo mu odpoví:
„No jasně! Pomohu ti.“

Jako lidé máme mnohé potřeby. Potřebujme stravu, oblečení, někdy i léky. Ale nejvíc potřebujeme lidi. A to nejen kvůli různým službám - od řidiče autobusu až po prodavačku. Ještě více potřebujeme lidi, kteří se k nám prostě dobře chovají, kteří nás mají rádi, kteří pro nás mají pochopení. Jak moc takové lidi potřebujeme, zpozorujeme, teprve když nám schází. „Škoda, že jsi tu tehdy nemohl být, tolik jsem tě potřeboval...“ – mít někoho, kdo by mě utěšil, kdo by mi poradil nebo s kým bych se mohl podělit o svou radost.

Každý z nás je důležitý

Jako lidé jsme odkázáni na sebe navzájem. Nikdo nemůže žít jen sám pro sebe. Dávání a přijímání patří k sobě. Obojí vytváří naše člověčenství, obojí dává našemu životu lidský rozměr. Důležití můžeme být pro druhé naší prací, službou, blízkostí a podporou... Od druhého tedy nemůžeme jen něco požadovat, pro druhého je nutné také něco dělat. A je pozoruhodné, jak příjemný zážitek je, že nás někdo potřebuje. Existují ale lidé, kteří by pro někoho něco rádi znamenali, avšak nikdo od nich nic neočekává. „Tak rád bych něco dělal – ale nikdo mě nepotřebuje!“
Ale ano – je někdo, kdo tě určitě potřebuje: Bůh!

„Potřebuji tě,“ říká Bůh i tobě...

Bůh i skrze tebe chce ve světě něčím pohnout. Máš být jeho „vyslankyní“ či „vyslancem“.
Ne snad na velkém velvyslanectví, ale možná můžeš být:
- člověkem, se kterým si může popovídat zatrpklá sousedka,
- maminkou pro dítě, které potřebuje lásku,
- dítětem pro starou maminku, která potřebuje péči,
- charitativní pracovnicí ve své obci, i kdyby mělo jít jen o navštěvování nemocných...

Co v této souvislosti ale znamená slovo „jen“?! Kdo dokáže více: lékař, který jen odsune smrt, anebo tvá přítomnost, kvůli které umírající není sám?

Nesmíme se klamat: Bůh nás mnoha způsoby používá pro své plány spásy. Jsme si tak navzájem pomocníky a průvodci k Bohu. „Potřebuji tě,“ říká i tobě Bůh. Zeptej se ho právě nyní: 

„Bože, kde bych ti mohl být užitečný?“ 


Jistě časem zaslechneš jeho odpověď, pokud budeš pozorně naslouchat jeho tichému hlasu. 
Bůh mluví! Jen my jsme někdy příliš hluční...

***

Zpracováno podle knížky ► JOACHIM  WANKE
Karmelitánské nakladatelství 
 POSTAVIT SVĚTLO NA SVÍCE 

pondělí 18. března 2013

Pohádka o ideální pracovní pozici


Je to už nějakou dobu, co jsem se rozpůlila vedví, nebo spíš stará a nová "polovina" začaly být více viditelné, více se vzdalující jedna druhé - ta první má polovina touží po jednoduchých věcech, jako je běžná docela uspokojivá práce s prospolečenskou hodnotou, stálý příjem (alespoň trochu stálý), jistota (alespoň maličko), láska, manžel, děti... a bylo by opravdu jednoduché vrátit se "zpátky" do svého života - poučená, lepší, skutečnější... asi i vím, koho bych si vybrala za manžela, byl by to krásný život, s vědomím toho všeho, co jsem se naučila - mohl by to být opravdu krásný život... ale já tolikrát volala do nebe, ať se naplní můj nejvyšší potenciál, že už nemůžu couvnout...

V momentě každého člověka nastává chvíle, kdy se musí vzdát své osobní vůle, protože ta už ho nikdy neudělá šťastným...

Poslední dobou se mi zdá, že jsem ve svém uvědomění překročila určité hranice a otevřela dveře, které nejdou zavřít, zdá se, že je tu pro mne nějaká cesta, kterou z nějakého důvodu ještě nechci vidět... ale cítím, že jinudy to nepůjde, protože vnitřní i vnější podmínky nepodporují můj nástup do žádné z existujících prací, byť by byla na krásno ušitá mně na míru... A nakonec se zdá i to, že všechny ty vnější průšvihy, průtahy a různé vnitřní boje mě dostávají blíže a blíže té cestě....Myslela jsem, že můj vnitřní odpor k práci vznikl profesním vyhořením loni v červnu a že jej dokážu rozpustit tím, že si vytvořím ideální pracovní místo respektující má nadání... Když jsem si vloni před mým psychicko-fyzickým vyčerpáním opakovaně tahala kartu Roční volno je pro vás právě teď to nejlepší, netušila jsem, že to bude skutečně rok, myslela jsem tak měsíc, nanejvýš dva... "dýl to přece nevydržím?".

Nejde o to, že by práce nebyla, jde o to, že nehodlám být otrokem a už vůbec nechci plýtvat svým potenciálem - očividně to tak má většina mladých do 30 - tenhle článek mne opravdu pobavil: Unuděný flákání rozkvétá na troskách střední třídy. Poukazuje na obě strany mince - na odpor mladých zařadit se do běžného pracovního procesu i na jejich neschopnost vytvořit si cestu vlastní a prosadit změny. Ale já si myslím, že je to jen otázka času, ... a taky vzrůstající frustrace těchto ve většině případů velmi nadaných lidí. Já sama mam trochu pocit, že se proti mne spikl vesmír s mou duší a úspěšně bojkotují všechny mé pokusy pracovat. Ale jsem ráda, že je tu ten tlak, protože jinak bych se nechala chytit na udičku pocitů vlastní méněcennosti a neschopnosti, popřela bych sama sebe a vydala se na zkušenou cestami, které by opět končila neviditelnou sebedestrukcí, která přichází, když začnou náš život řídit druzí, když začneme pochybovat sami o sobě a když nevyužíváme svá nadání, když se cpeme tam, kde nás nechtějí. Byl by to proces, jehož rychlost by záležela nakolik a na jak dlouho bych byla schopná lhát sama sobě. Neskončilo by to dobře a mou každodenní otázkou by zřejmě bylo, jestli to mám zapotřebí. Má duše má vybranou cestu a vlastně jen čeká, až se s tím smířím a pustím jí trochu ke slovu, aby mi mohla přeorganizovat život...
A co na to já?
Opravdu jsem chtěla být úřednice, dokonce jsem si ustála sebe sama a mohly se pro mne vytvořit takové podmínky, které by nemrhaly mým tvořivým potenciálem - dovedete si to představit - kreativní pozice s volným polem působnosti v samosprávě? Mohla bych prosazovat a realizovat vše, co cítím, že směřuje k opravdu hodnotné budoucnosti - no, nebyla by to nádhera - to by bylo něco pro Anamel.

Už několikátá pozice, kde mne chtějí zaměstnat za podmínek, které si určuji já. Ale pořád tady něco nehraje... A já už tak trochu tuším, co by to mohlo být - byla by to moje další profesní sebevražda. Já - naplněná ideály, převálcovaná strukturou a lidskou neochotou cokoliv měnit s neustálým argumentem - na to nejsou peníze. Vždycky jsem ve svém životě šla přes mrtvoly, stavěla velké věci z ničeho (a to doslova, třeba jeden z mých posledních projektů - veřejná hudební zkušebna - tu jsem postavila vlastníma rukama, za pomoci dalších nadšenců,... a taky několika místních Romů - ale ti na rozdíl ode mě měli za svou práci mzdu - ano, ano, dobrovolnictví je fajn, dokud nehraničí s šílenstvím). A mně tak pomalu dochází, že zas bych byla někde, kde o mě až tak moc nestojí. Na každém pracovním místě může člověk zazářit, ale když už se jednou rozhodnete být spisovatelem a inspirátorem, přebíráte za to zodpovědnost - a tu je zakopán pes.

Ale díky Vám si každý den mohu připomínat, že jsou lidé, kteří stojí o to, co umím... A mohu věřit, že jsou pracovní příležitosti, kde nejsou žádná "ale", kde nemusím popírat část sebe, protože je považována za nežádoucí... (nemohu se přeci nechávat zaměstnávat lidmi, kteří mi sice na jednu stranu říkají, jak si váží mé moudrosti a schopností, ale lepší by bylo, kdybych nebyla takový blázen...).Vždyť je přece nad slunce jasné, že bez bláznovství by nebylo moudrosti...Ale přesto mě trochu straší malá noční můra, jestli já nejsem přece jenom příliš tvrdohlavá, příliš nepřizpůsobivá...Někdy začnu pochybovat, jestli nejsem prostě jen líná... to si pak musím připomínat doby, kdy jsem pracovala 16 hodin denně bez přestávek, jídla a pití... Dneska už toho nelituju, vznikly díky tomu skvělé věci, ale taky už vím, že aby vznikaly skvělé věci, nemusím chodit přes mrtvoly... Vybrala jsem si svou realitu - žít ve světě, kde se nezamotávají kabely od sluchátek, což je věčné a otravné pravidlo starého světa. A možná byste tomu nevěřili - ale je to možné. Stejně tak možné je žít ve světě, kde nemusíme hlavou bušit o zeď, aby nás někdo poslouchal nebo oceňoval... Jen musíme jít tam, kde se to nezadrhává, kde události plynou tak nějak přirozeně...

Druhou otázkou jsou ovšem běžné lidské potřeby, má duše má asi pocit, že než mi to všechno dojde, mohu žít poustevnickým životem. Vlastně si připadám trochu jako v obležení a ona trpělivě čeká, až mně dojdou všechny zásoby a budu nucena k opravdové akci (teď se směje, líbí se jí to přirovnání a má radost, že jsem zas něco trochu pochopila). Ale já tuším, že s jarem mně to "dojde" (nechci psát napadne, protože odpovědi už dávno cítím v kostech, jen se ještě různě upravují a připravují, aby plně odpovídaly na mé otázky, které ani nedokážu dobře formulovat - pro duši je asi velmi těžké nám na něco odpovídat, když neumíme položit otázku). Když člověku docházejí peníze na zábavu, je to frustrující, ale dá se najít i zábava levnější, o to dobrodružnější. Když přemýšlíte, za co budete příští měsíc jíst, je to zatím dobrý - znamená to, že tenhle měsíc ještě hlady neumřete : D Však to mnozí z Vás znáte. Já toho moc nepotřebuju, se třemi čtyřmi tisíci měsíčně a občasným výdělkem navíc na nějaké to cestování jsem za vodou. Nevim, jak to dělám, ale určitě o tom jednou napíšu. A vím, kde bych mohla ušetřit, ale vzdát se kafíček, návštěv čajoven, cestování? To bych taky mohla třeba rovnou umřít, že? :)

Musím se odhlásit ze semináře, očividně ho někdo potřebuje víc než já - to beru, jsem sama sobě mistrem, jen jsem asi chtěla po dlouhé době chtěla vidět přátele a zároveň být pasivně přijímající. Je snazší vyřešit některá témata na semináři než vlastní prací ve svém životě. Ale semináře jsou v pořádku, vhodné vedení a skupinová práce spolu s energií "nenáhodně" vytvořené skupiny je přínosná ve chvíli, kdy téma je v nás připravené k posunu a vesmír od nás potřebuje, abychom se v tom příliš neplácali a věnovali se jiným věcem. A já se asi hold mam věnovat jiným věcem...Někdy se sama na sebe naštvu - když chci něco, na co nemám peníze, pak se musím rozhodovat, jestli víc toužím po věci/zážitku než po vlastní svobodě a jestli je svoboda být pánem svého času nebo svobodou je vlastnit, zažít, co se mi zachce... Samozřejmě tím nemyslím tu čistou esenciální svobodu, která nepotřebuje vnější potvrzení. Vím, že celkově je to dočasná situace, uvědomuji si i to, co se tím učím, a vím, že vše přichází ve správný čas - hledám hodnotu věcí/zážitků i náplň plno-hodnotného života, zkouším různé cesty, abych nakonec byla jistá, že ta, kterou jsem si vybrala, je ta, po které chci jít. Hledám svou sebehodnotu, sebe-vědomí, hledám nakolik si cením sebe sama, hledám svá nadání a představu o tom, jak chci prožít nadcházející léta.

A hlavně - já se přeci zaslíbila, že znovu začnu věřit pohádkám...


Autor článku: Jana Anamel Mráčková
Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na: 
http://poselstviohne.blogspot.cz/

neděle 17. března 2013

2013 - Připoutejte se, přistáváme


Jak postupně slyšíme zpívat ptáky, cítíme vůni Země... ještě nestojíme pevně na Zemi, ale už začíná být až podezřele těžké - uvěřit, v jakých výškách jsme to ještě před pár týdny poletovali.

Mnozí jsme se v roce 2012 "zbláznili", abychom mohli skutečně a moudře žít.

A možná je to jen o tom, že co jsem dříve považovala za nereálné zázraky, dnes žiju za samozřejmost. Do velkých dálek, hloubek i výšek jsme si došli pro poznání, pro zkušenost.
Ale dnes je dnes a loňský rok zdá se už tak dávno...
Každý šel svým nejvyšším možným potenciálem. Někdo přestavěl celý svůj život, někdo si posvítil na vztahy, jiný si ujasnil svůj přístup k materiálnu, někomu stačily přeskládat malé věci... ale téměř všude je cítit změna vědomí, a to i v lidech, kteří si při slově "duše" jako první vybaví jízdní kolo. A šíří se to - kdo nezačal loni, začíná letos. Kdo nezačne letos, začne příští rok. Zahrada by byla nudná, kdyby všechny květy vykvetly ve stejný čas.

Každý na své úrovni a ve svých oblastech odevzdal strach a otevřel se absolutnu sebe sama. Možná jsme si toho nevšimli, ale my jsme prožili, čím bychom mohli být, kdybychom přestali vytvářet domnělé překážky - a tím jsme to učinili reálným. Jen to nebude tak rychlé, jak se to v transformačních energiích jevilo, ale tu esenci sebe sama prožijeme - stačí se nevracet zpět a naplnit se důvěrou. Jsme zpomaleni, abychom oklestili své vize o zbytečnosti a abychom stavěli pevné základy...
Když se nad tím zamyslím, pro některé z nás se skutečně vyplnila předpověď, že zatímco bude Země procházet změnami, lidstvo stráví nějaký čas na vesmírných lodích - a opravdu - druhou polovinou loňského roku jsme mnozí pluli na své vlastní specifické ufounské základně.

Možná svět kolem běžel dál ve svých kolejích a změny nebyly tak patrné, ale to, co jsme prožívali my, kteří jsme se rozhodli najít rovnováhu provazochodce nad propastí duality, aniž bychom se naklonili na jednu ze stran - my jsme zažili na vnitřních rovinách hurikány, zemětřesení, atomové výbuchy, ale i stavy beztíže, osvícení, avatarské vědomí - my jsme byli na návštěvě u stvořitele a zjistili jsme, že jsme se jen vrátili domů, kde jsme poznali sebe sama v jeho očích. Sami víte nejlépe, jaké extrémy jste zakusili.

Vyzkoušeli jsme si doslova na vlastní kůži (vlastní mysl, vlastní prožívání), co všechno je možné považovat za reálné, jak "šíleným" představám se v pomyšlení na svou budoucnost dokázal člověk oddat. A to, že jsme tomu skutečně uvěřili, nám dalo opravdová křídla.

Níkdy nezapomeňte, že to bylo skutečné!!

Mnozí z nás pocítili, že mohou Zemi přinést opravdu přelomové myšlenky, poznali jsme, že dokážeme druhým ukazovat směr cestami, kterými by sami neprošli, většina z nás uvěřila, že si můžeme stvořit život, jaký chceme (a dostali jsme k tomu nespočet důkazů)...

Těch schodů - úrovní, kam se v roce 2012 dalo vystoupat, bylo mnoho - každý došel, kam potřeboval dojít pro pokračování svého života. Ta odvaha a víra nám dala možnost nekompromisně vyházet spoustu blbostí ze svých životů, své mysli a následně energeticky i ze svého těla (už nikdy se to nevrátí), dala nám možnost začít projekty, do kterých bychom se nikdy dříve nepustili - a ty projekty se staly našimi vlastními transformátory (změnily nás, byly naší školní lavicí) a často byly naplněním známého "cesta je cílem"...

Otevíráme se novým a novým projektům, plánujeme, fantazírujeme (v původním latinském významu - přinášíme ideu na svět, tvoříme realitu), v hlavě připravujeme svou budoucnost, a to jen ledabyle podle toho, co zrovna přichází v přítomném okamžiku - je tu důvěra, že takto je to správné a že ta budoucnost už je stvořená, jen k ní musíme kráčet krůček po krůčku, protože jakmile chceme zrychlit, jsme něčím zpomaleni... - to je taky dobré - vše má své perfektní načasování... i to naše přistávání. Užívejme si toto mezidobí - kdy ještě vzpomínáme na oblaka a stále nestojíme nohama pevně na Zemi - to je doba příprav, to je doba zrání... není kam spěchat...

Celý rok 2012 mi neustále někdo říkal, že jsem neuzemněná, že jsem málo v realitě a já vnitřně bublala při takovýchto poučkách - co mi má kdo říkat, co je správné a co není správné. Dnes už vím, že právě to mé poletování mne vedlo k procítění vize mého nejvyššího potenciálu a to mne přivedlo k jistotě, že cesta k mému naplnění už je vydlážděná a vede květinovou alejí - když půjdu krůček po krůčku a nebudu se ptát, kudy cesta vede a kdy tam dojdu... tak právě tehdy tam dojdu... Právě to poletování mi umožnilo stát se multidimenzionální bytostí s poznáním, jemuž bych sama před pár měsíci neuvěřila. Právě to poletování mne přivedlo zpět k mé duši, to poletování mne osvobodilo od programů a dalo mi prožít svou podstatu tak, abych vždy už poznala, že život je hra ... a když o tom začnu pochybovat - zadívám se ven a nechám obraz reality se rozpadat, abych viděla, že vše je jen vibrace ... našla jsem svou LEHKOST BYTÍ...
a já klekám sama před sebou v pokoře a s uznáním, že jsem nikdy neuvěřila, když mi říkali,
že už je čas přistát.

A tak když poletujete, poletujte, ... až bude potřeba se uzemnit a své "letecké" poznatky ukotvit do reality, použít je při stavbě svého života - pocítíte to (buď jemně, nebo jako frustraci - záleží na tom, jak budete poslouchat své vnitřní dění) - a pak vám vesmír přinese všechny informace, které potřebujete. Ale domnívám se, že ono to s jarem přijde samo, stačí cítit vůni čerstvého vzduchu a probouzející se přírody, bosí chodit v trávě a jako malé děti čuchat ke květinám, stromům, čerstvé hlíně, zírat do sluníčka a poslouchat rytmus života... Pak přijdete domů, dorazíte do práce
... a budete vědět, co dělat.

Zjistili jsme, co nechceme, a byly jsme častokrát nekompromisně nuceni nežádoucí pozice opustit. A to, co chceme, se ukazuje pomalu, tvoří krůček po krůčku - není to ten rychlostyl, na nějž jsme si zvykly. Tvoříme pevné základy - a my vnitřně víme, kam to vede, proto neustupujeme. My už nemůžeme ustupovat, ačkoliv se jevíme jako šílenci, kteří neví, kde je realita
(ale čí realita, že?).

Jak my sami přijímáme svou realitu, tak ji přijmou ostatní. Několik mých kamarádů (vč. mého bývalého přítele, který na mne odmítal téměř vše spirituální - jako odraz mého vlastního sebe-odmítání) si minulý týden přečetlo rukopis mé povídky, která reálně popisuje jeden z příběhů, který jsem prožívala v loňském roce. Je o hvězdách inkarnovaných na Zemi, spirálách DNA, které se táhnou staletími do určitého cíle, démonických strážcích prahu... a ačkoliv jsem to zpracovala jako fantasy styl - nikdo, doopravdy nikdo z nich nepředpokládal, že by něco z toho nebyla pravda - oni v tom ten životopis poznali a přijali jako fakt.

A to mi ukazuje, že přistávám do zcela jiné reality, než kterou jsem v roce 2012 opouštěla...

Stačilo přestat říkat, že jsem blázen, a uvědomit si, že jsem multidimenzionální duše s přístupem do nejrůznějších koutů vesmíru a poznání.

Stačilo přestat říkat, že jsem nezaměstnaná, a pochopit, že mne zaměstnává nejvyšší láskyplná inteligence, v pozemské inkarnaci - jsem spisovatel a inspirátor.

A jak přistávám, už vidím tu nádhernou Zemi a vidím, co všechno se tu dá dělat, ale já nikam nespěchám, plány měním z minuty na minutu, a když mne realizace jednoho projektu přestane bavit v půlce, vím, že už přinesl vše, co měl, a jdu dál... pořád je co dělat...
ale to hlavní - to je - radost.


Autor článku:
Jana Anamel Mráčková
Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na: http://poselstviohne.blogspot.cz/